Sunday, June 29, 2014

V Obecním domě skončil 69. ročník festivalu Pražské jaro

ceskenoviny.cz
Autor:
03/06/2014
Praha - Několikaminutovým uznalým potleskem dnes v Obecním domě skončil koncert Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru. Uzavřel 69. ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Za dirigentským pultem v zaplněné Smetanově síni stanul estonský dirigent Paavo Järvi. 
foto Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr vedený estonským dirigentem Paavo Järvim zakončil 3. června ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 69. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro
V sólech Brahmsova Houslového koncertu D dur se s úspěchem představila mladá americká houslistka Hilary Hahnová, která posluchače zaujala svým jemným ale přesným přednesem a přídavkem přednesla Bachovu Sarabandu. Koncert vyvrcholil Dvořákovou Osmou symfonií. Nadšení posluchači si na závěr vytleskali Brahmsův Uherský tanec č. 6.
Festival Pražské jaro začal tradičně 12. května. Prestižního zahajovacího koncertu se Smetanovým cyklem Má vlast se ujala Česká filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Největší tuzemská přehlídka klasické hudby pak do dneška nabídla přes pět desítek koncertů, více s českou hudbou od baroka po současnost. Připojila se tak mimo jiné i k mezinárodnímu projektu Rok české hudby, jenž je pro letošek vyhlášen.
Také dirigent Järvi, žák legendárního Leonarda Bernsteina, má k české a zejména Dvořákově hudbě úzký vztah. Jak prozradil na dnešní tiskové konferenci, poslouchal ji od dětství. Do Smetanovy síně se vrátil po mnoha letech, přesně před 20 lety zde vystupoval poprvé s Pražskými symfoniky.
Letošnímu Pražskému jaru se dařilo. Podle prvních odhadů se pořadatelé těší z devadesátiprocentní vyprodanosti, štěstí je provázelo i po organizační stránce. Zrušit se musel jen jeden koncert. Také oslovení hudební kritici nemají k dramaturgii a výkonům interpretů větší výhrady.
Oceňují například vystoupení čínského pianisty Lang Langa a Vídeňské filharmonie, francouzského souboru Les Arts Florissants, britského souboru The Hilliard Ensemble i koncert bamberských symfoniků s litevskou sopranistkou Violetou Urmanovou či německé houslistky Julie Fischerové s hudbou Bohuslava Martinů. K vrcholům řadí i festivalový prolog Sanfranciského symfonického orchestru se šéfdirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem. Výzvou pro příští rok je pro pořadatele i pokračování nového projektu Víkend české komorní hudby.
Příští rok zahájí festival poprvé v jeho historii německý orchestr, a to Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Naopak závěrečný koncert bude patřit Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru. Na Pražské jaro 2015 zavítá například i soubor Bach Collegium Japan se svým zakladatelem Masaaki Suzukim nebo Akademie pro starou hudbu z Berlína a Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem.
http://magazin.ceskenoviny.cz/zpravy/v-obecnim-dome-skoncil-69-rocnik-festivalu-prazske-jaro/1087129

Tuesday, June 24, 2014

Paavo Järvi, Olli Mustonen et l’Orchestre de Paris - Beethoven revisited - Compte-rendu

Concertclassic.com
Michel Le Naour
June 2014

Entièrement consacré à Beethoven, l’avant-dernier programme de la saison de l’Orchestre de Paris de n’en sort pas moins des sentiers battus. Olli Mustone, artiste connu pour ses prises de position stylistiques très personnelles, est en effet l’interprète du « 6ème » Concerto pour piano en ré majeur de Beethoven, en réalité la transcription du Concerto pour violon réalisée par le compositeur en 1807 à la demande de Muzio Clementi.

Musicien jusqu’au bout des ongles - avec une gestique agitée qui peut déranger - le soliste finlandais a les moyens de sa politique. Son jeu aérien, comme suspendu au-dessus du clavier, n’en demeure pas moins profond (en particulier dans les cadences écrites par Beethoven, d’une difficulté redoutable s’agissant de celle avec accompagnement de timbales de l’Allegro initial). Souple de ligne, recherchant un cantabile proche des cordes, très intériorisé dans le Larghetto et d’une virtuosité emportée dans le final, Mustonen captive l’auditoire par son sens narratif.

Dans la Symphonie n° 7, Paavo Järvi enchaîne les quatre mouvements avec la volonté de faire avancer sans cesse le discours dans des tempos enlevés. Les musiciens de la formation parisienne répondent à cette conception très rythmique, voire véhémente (Allegro con brio final), d’une pulsation constante et d’une puissance très maîtrisée. Un tel traitement à vif sait exalter également les couleurs (bois et vents remarquables dans le Scherzo) avec une respiration savamment dosée.

En début de soirée, l’Ouverture Leonore III connaissait le même traitement orchestral, à la fois nerveux, engagé et d’une belle tension dynamique. Succès assuré et nombreux rappels du public.

Fin de la saison de l’Orchestre de Paris, mercredi 25 juin, avec Sergey Khachatryan et Gianandrea Noseda dans un programme Liszt, Bruch, Respighi.


Michel Le Naour
Michel Le Naour
http://www.concertclassic.com/article/paavo-jarvi-olli-mustonen-et-lorchestre-de-paris-beethoven-revisited-compte-rendu

Monday, June 23, 2014

Paavo Järvi dirigeerib juunis mitmel rahvusvahelisel festivalil

Kultuur.err.ee
Priit Kuusk
22/06/2014

Dirigent Paavo Järvil on juunikuu tavapäraselt pingeline – ta juhatab kuu jooksul kokku tosinat kontserti kolme erineva orkestri ees ja neljal maal, mõnedki neist kavadest kuuluvad mainekate rahvusvaheliste festivalide programmi.
Juunikuu esimesel nädalal dirigeeris Paavo Järvi oma endist Saksa orkestrit Frankfurti Raadio Sümfooniaorkestrit (FRSO) ja viis orkestri kõigepealt välisreisile Tšehhimaale, lõpetama Ida-Euroopa üht mainekamat ja traditsiooniderikkamat festivali „Praha kevad“. See kontsert toimus 3. juunil Praha Smetana-nimelises saalis, kavas vaid kaks suurt klassikateost, Johannes Brahmsi Viiulikontsert kuulsa ameeriklanna Hilary Hahniga solistina ja Antonín Dvořáki VIII sümfoonia. Meenutagem, et läinud suvel esinesid Paavo ja Hilary koos ka Pärnu muusikafestivalil, ja see oli meile suur sündmus.
Tšehhimaalt tuldi tagasi kolmeks kontserdiks Saksamaale, tšehhi klassiku Dvořáki asemel mängiti aga Anton Bruckneri III sümfooniat 1889. aasta versioonis. Kõigil kolmel õhtul oli nüüdki Brahmsi Viiulikontserdi solistiks ameeriklaste viiulitäht Hilary Hahn. Kontserdid toimusid Dresdeni Riigiooperis (ehk Semperoperis) Dresdeni muusikafestivali programmis, seejärel Freiburgi Kontserdimajas ja Mannheimi kontserdisaalis Rosengartenis.
Paavo Järvi tihedasse töögraafikusse oma (või oma endiste) orkestritega ei mahu kuigi sageli esinemisi külalisdirigendina. Londoni kuulus orkester Philharmonia kuulub nende väheste valitute hulka, kus Paavo ikka aegajalt käib. 11.-13. juunil dirigeeris ta nende ees kolmel kontserdil ühte ja sama vene muusika kava: Mihhail Glinka avamäng „Ruslan ja Ljudmila“, Sergei Rahmaninovi III klaverikontsert (solistiks Kirill Gerstein) ja Dmitri Šostakovitši V sümfoonia. Kontserdipaikadeks olid Leicesteri Montfort Hall, Londoni Royal Festival Hall ning Canterbury Marlow Theatre.
Selle kuu esimene töö oma praeguse orkestriga möödus Paavo Järvil just Pariisis. 18. ja 19. juunil oli Orchestre de Paris' kavas orkestri residentsis Salle Pleyelis üleni Ludwig van Beethoven: avamäng „Leonore“ nr 3, tema viiulikontserdi klaveriversioon (solistiks soomlane Olli Mustonen) ning VII sümfoonia. 21. VI mängis orkester üheosalise kava Pariisis muusikafestivalil Louvre'i püramiidis, ettekandel Beethoveni „Leonore“ nr 3 ja Modest Mussorgski „Pildid näituselt“ Maurice Raveli orkestratsioonis, sama teos, mida päev varem dirigeeris ERSO ees Suure-Jaani festivalil Olari Elts. Teatavasti on Mussorgski teose „piltidest“ vähemalt paar pärit just Prantsusmaalt.
Juunikuu lõpus seisab Paavo veelkord Frankfurti RSO ees, ta viib orkestri 28. ja 29. juunil avama Rheingau muusikafestivali Saksamaal, läbinisti Felix Mendelssohni kavas kõlavad Eberbachi kloostri basiilikas kontsertavamäng „Kaunis Melusine“,
seejärel I sümfoonia ning siis võluv „Suveöö unenäo“ muusika, mille avamängu komponeeris imelapsest autor juba 17-aastasena. Solistideks on Golda Schultz (sopran) ja Miah Persson (sopran), kaasa teeb aga ka Eesti Filharmoonia Kammerkoori naiskoosseis. Seekordne avakava pühendatakse William Shakespeare'i 450. sünniaastapäevale. Kontserdid on sündmusena publiku poolt väga oodatud, Paavo on seal juhatanud aastaid festivali avaõhtuid, ja sageli ka lõppkontserti. 29. juuni kontserti on võimalik otse (kell 19) ja hiljem salvestatuna näha ka Arte TV veebilehelt aadressil .
Toimetas
Tõnu Pedaru
http://kultuur.err.ee/v/muusika/70ee9113-b5e7-4b83-8f7e-8b42002739e9

CD DES MONATS: Schumann


Tuesday, June 17, 2014

Philharmonia Orchestra/Paavo Järvi – Ruslan and Ludmilla & Shostakovich 5 – Kirill Gerstein plays Rachmaninov

classicalsource.com
Colin Anderson
12/06/2014

Glinka
Ruslan and Ludmilla – Overture
Rachmaninov
Piano Concerto No.3 in D minor, Op.30
Shostakovich
Symphony No.5 in D minor, Op.47

Kirill Gerstein (piano)
Philharmonia Orchestra
Paavo Järvi
Southbank Centre, London – Royal Festival Hall

It’s not been a good week for conductors associated with the Philharmonia Orchestra. On Wednesday the death was announced of Rafael Frühbeck de Burgos, who gave many concerts with this ensemble and made some classic recordings with it (Carmina Burana and Elijah, for example) and then Lorin Maazel informed us (through his website) that he is curtailing his career for some months ahead.
hus Glinka’s bubbly Overture to his opera Ruslan and Ludmilla was a much-needed bright and breezy tonic, given with quick-pace exuberance and lovely lyrical turns. Although he harried the music just a little at times, Paavo Järvi otherwise ensured bounce and warmth. The Rachmaninov that followed was dispiriting and found Kirill Gerstein messily snatching at phrases, stabbing forcefully at certain notes and loudly riding roughshod over the orchestra in passages where greater equality is required. Järvi and the Philharmonia marshalled themselves well enough but it was a dutiful accompaniment to a pianist who brought negligible shape, feeling, romance, delicacy or fantasy to his part. Really quiet playing was at a premium, the sound he produced from the Steinway was edgy, and the very end was vulgarly hard-pressed, which rather summed up his macho and soulless rendition. Gerstein at least found some of those missing ingredients in his attractive encore, Etude for the Left-Hand (Opus 36) by Felix Blumenfeld (1883-1931), given with greater identity and focus and also with an appealing glitter and suggestiveness.
After the interval, an enthralling outing for Shostakovich 5 in a performance of blazing certainty that made one listen afresh to such a ubiquitous work. Järvi’s thought-through, well prepared and vibrant conducting inspired the Philharmonia to a searing and sensitive response, opening the Symphony in gruffly urgent terms before exposing expressive lacunae and ever-greater clandestine reverie. For all that Järvi went for contrasts, a wide dynamic range and a palette of detail, there was an underlying logic that allowed the first movement to hang together, its private and public utterances, the strutting if sarcastic march and the baleful climax, its aftermath chilly and uncertain. Järvi physically contoured every note of the scherzo’s floor-shaking opening bars, really dug into, militaristically, then mechanistic in the trio, although the clockwork was sometimes broken ironically. The slow movement was tragedy unfolded, given with a fire-and-ice beauty, at points unbelievably rapt, flickering on the faintest of sounds, at others unbelievably intense, flooding the auditorium with huge emotional outpouring. Nigel Black (horn) and Katherine Bryan (flute) once again distinguished themselves, she of ravishing tone. Järvi went straight into the finale, hammering out the opening with deliberation, perfectly timing the accelerando and then investing much meaning into the slower music before grinding up to the falseness of the robotic coda – “our business is rejoicing” – Järvi’s gigantic steps here nearly rivalling Kurt Masur’s totally convincing massiveness; one side of the rouble pacifying Stalin and his acolytes with Shostakovich accepting “just criticism”, and the other side allowing free-thinking individuals to hear the truth about what was really happening at the time.

For all his appointments – directorships in Bremen and Paris, laureate positions in Cincinnati and Frankfurt, and advisory roles in his native Estonia, to which is added Chief Conductor of the NHKSO from the 2015-16 Season – Paavo Järvi seems to be thriving on his workload and certainly his return to the Philharmonia Orchestra in the coming years for a Nielsen Symphony Cycle seems rather enticing.

 
http://classicalsource.com/db_control/db_concert_review.php?id=12057

Paavo Järvi Impresses in Russian Fare with the Philharmonia

Seenandheard-international.com
Claire Seymour
14/06/2014

United Kingdom Glinka, Rachmaninov, Shostakovich: Kirill Gerstein (piano), Philharmonia Orchestra, Paavo Järvi (conductor), Royal Festival Hall, London, 12.6.2014 (CS)
Glinka: Overture, Ruslan and Ludmilla
Rachmaninov: Piano Concerto No.3 in D minor Op.30
Shostakovich: Symphony No.5 in D minor Op.47

Three Russian masterpieces; three very different temperaments.  The composure and controlling vision of conductor Paavo Järvi was the thread that bound this programme by the Philharmonia Orchestra together. 
Glinka’s opera, Ruslan and Ludmilla – which tells of the Princess Ludmilla’s rescue by her beloved Ruslan from the evil clutches of the dwarf Chernomor – had little success at its premiere in 1842, and is still rarely performed, but the overture is a familiar orchestral show-piece.  Even so Järvi’s break-neck tempo seemed designed to push the Philharmonia to their limits.  Yet the players seemed to have little trouble negotiating the virtuosities demanded, and the rhythmic energy of the unison strings’ racing opening established the vigour and dynamism; the full orchestral melody had brilliance, with surging crescendos from the celebratory brass.  In contrast, the cellos’ rich melody was sweet and subtly shaded, reflecting the tenderness of Ruslan’s devotion to Ludmilla.
In Rachmaninov’s Piano Concerto No.3, the Philharmonia was more subdued, however, not quite finding the rich Romanticism required to convey the score’s resounding bravura and its deep soulfulness.  Perhaps Kirill Gerstein’s determinedly expeditious tempo had something to do with it. The immense technical challenges with which the Third Concerto confronts the soloist obviously offered little obstacle to Gerstein who swept through the endurance-testing concerto with astonishing proficiency and ease.  But, at times, Gerstein‘s visual engagement with the orchestra did not seem to be matched by musical collaboration, soloist and orchestra performing together but not always responsively.
The opening of the first movement, Allegro ma non troppo, was appropriately unassuming, contrasting as it does with the more rhetorical beginnings of the composer’s other three piano concerti.  The soloist’s melody, which Rachmaninov reputedly said had ‘written itself’, sang clearly, unfolding lyrically against the quiet pulse of the clarinet, bassoon, horn, timpani, and muted strings; but the interjections of the violins and woodwind, while stylishly phrased, did not truly integrate with the piano’s evolving line.  This ‘duality’ characterised the movement: Järvi created a spaciousness which allowed the woodwind to shine touchingly through, but their voices remained somewhat distant from Gerstein’s urgent progress.  The recapitulation lacked the weightiness that creates a feeling of inevitability, as if it is emerging from some deep fundamental source. Gerstein  raced through the cadenza with astonishing virtuosity and a sense of barely restrained violence, but I felt that some of the passagework was so fast that the sound became somewhat smudged, and I would have liked more grandeur and breadth.
In the Intermezzo: Adagio, however, the strings found a more luxurious sound and the piano’s disruptive interruptions were more true to the spirit of the music.  Järvi was alert to the details as the movement roved through contrasting territories, and there was again some fine playing from the woodwind, especially the first flute (Katherine Bryan) and first horn (Nigel Black); the latter’s controlled, quiet legato was impressive.  Similarly, the well-shaped phrasing of clarinet and bassoon enhanced the light airiness of the waltz-like episode.  Gerstein danced through the dizzying intricacies of the fiendish variations, racing into the concluding Finale: Alla breve and unleashing a torrent of brilliance.   Subsequently, there was delicacy in the rippling piano motifs and outpourings of impassioned melody, as the movement accelerated to an exciting conclusion.
Gerstein confirmed his prodigious technical ability in Felix Blumenfeld’s Etude for the Left Hand, an encore which suggested that he can play more notes with one hand, and with great beauty, than most could manage with two.  This was magnificent alone, but I’d have liked more blend and interchange in the preceding concerto.
Järvi crafted the final work, Shostakovich’s Symphony No.5 in D minor, with discernment and fine judgement of tempi and timbre.  The tense deliberation of the opening jagged rhythm gradually relaxed into the cellos’ rocking motif.  The violin melody was movingly contemplative and as the pace quickened the music expanded warmly into a calm statement of the widely spaced second theme.   Järvi created fluidity as the pace quickened again into the development, giving the clarinet melody (Mark van der Wiel) room to breathe, and then injecting dynamism in the grotesque march-like passage, horns rasping, bass pizzicati pounding, piano thundering.  The accelerando into the conclusion was fearless, culminating in a piercing unison theme.  After the maelstrom, the quiet coda was searching and introspective.
After the pained ruminations of the Moderato, the Allegretto was a welcome, genial respite.  The robustness of the cellos and basses was juxtaposed with the classical clarity of the woodwind – again, there was much superb playing from the latter, and some particularly agile bassoon lines (Amy Harman).  Interjections from the piccolo and pizzicato strings offered a dash of irony; leader Zsolt-Tihamér Visontay’s solo – mimicked by the flute – was insouciant and witty.  Järvi dared to take the pianissimo of the Largo third movement almost to the point of vanishing; as the inside players of the violin desks sustained a translucent thread, the woodwind sang meditatively.  The two episodes for flute and harp, in which Järvi thoughtfully balanced intensity with release, secured the overall structure of the movement.
The concluding Allegro non troppo announced its angry arrival in a pounding onslaught from the brass, suggesting a march to the abyss, and the strings’ extension of this melody created a growing excitement, the momentum of which blossomed into the trumpet’s (Jason Evans) soaring theme.  There were moments of stillness though: the horn’s lyrical melody was calm, and the quiet augmentation of the march melody was contemplative.  But the return of the movement’s first theme triggered an unstoppable drive towards the blazing major key climax, the satisfying conclusion characteristic of the balance between conflict and celebration which Järvi sustained throughout.
 
http://seenandheard-international.com/2014/06/paavo-jarvi-impresses-in-russian-fare-with-the-philharmonia/?doing_wp_cron=1402812700.4743080139160156250000

Paavo Järvi and the Philharmonia Orchestra in Russian masterworks

Bachtrack.com

13/06/2014
****°
Apart from the ethnic origin of their composers, the Russian masterworks on the programme of yesterday evening’s concert at the Royal Festival Hall by the Philharmonia orchestra didn’t appear to have a lot in common.  The overture to Glinka’s opera Ruslan and Ludmilla goes to the root of traditional Russian culture.  In only six minutes, it showcases the heart-thumping rhythm of the Cossack dance and the convoluted romantic folklore of Alexander Pushkin.  Paavo Järvi seemed determined to begin the evening on an upbeat mood, driving the orchestra almost to distraction with a speed requiring the ambition of a Flight-of-the-Bumble-Bee challenger.  In the blink of an eye, his baton changed from rapid forward jabbing to expansive circular sweeps that smoothed the orchestra into the luscious romantic theme.  In between, he gave the woodwinds, especially the flute, plenty of breathing space as well.
Kirill Gerstein © Sasha Gusov
Kirill Gerstein
© Sasha Gusov
It was as if soloist Kirill Gerstein tamed the orchestra into submission in Rachmaninov's Piano Concerto no. 3.  Despite making a low-profile entry as required, he set about unleashing dazzling technical proficiency that seemed to overpower the orchestra, the latter only occasionally creeping in with a whimper for most of the first movement, and the substantial cadenza for the piano only reinforced matters.  Again, Paavo Järvi gave the woodwinds plenty of room to shine, as when the flute, clarinet and horn sailed into a recapitulation of the opening theme following the cadenza.  At times, however, there was a sense of detachment between soloist and orchestra, with either catching up or falling behind the other.
The orchestra began to come into its own in the Intermezzo: Adagio second movement, the winds again leading the charge together with some lush moments from the strings.  By contrast, the elusive dreamy solo parts were not quite dreamy enough.  Soloist and orchestra fed on each other’s jovial mood and sparkled in moments of wistful nostalgia destined to elicit deep sighs from the audience, and the flute and horn flexed their muscles with great effect.  As the pace quickened, soloist and orchestra joined hands to bring the work to a life-affirming and exhilarating finish.  Repeated ovation brought the soloist back for an encore – the Etude for the Left Hand by Felix Blumenfeld, a friend of Rachmaninov.  Mr Gerstein was so adept that I wondered why he would need to play anything else with two hands.
To Soviet apparatchiks, Shostakovich’s biggest sin might have been daring to challenge conventions of artistic probity.  His Symphony No. 5 in D minor is quite possibly atonement for ruffling Stalin’s sensitivities with Lady Macbeth of Mtsensk.  Yet it would be out of character for him to be literal in his apology.  As such, there are discernible underlying morsels of irony and defiance discernible to those who keep an open mind.  Despite a somewhat tentative opening that lacked a sense of nervous questioning, the Philharmonia’s interpretation was tightly wrought and well structured overall.  A combination of superb dynamic control and tempo variation delivered the messages with just the right impact.
After lulling us into a false sense of security with sustained quiescent strings and the gentle flute, the piano broke the tranquillity with pounding low notes, followed by burping low brass in tow.  The brief march was blood-curdlingly trenchant, after which the strings changed their tone to one of anguish, made all the more piquant by the piccolo.  A near-weeping solo violin was left to hold the fort as the first movement finished.
Paavo Järvi © Julia Bayer
Paavo Järvi
© Julia Bayer
The Mahlerian Allegretto second movement revolving around the Ländler, replete with jaunty solo violin and flute, began innocently enough, but flashes of grotesque distortion soon crept in, helped by the bassoon, pizzicato strings and the ever disruptive piccolo.  The Largo third movement was exemplary in control and understatement, at times dwindling to become nearly inaudible, but the lingering flute and clarinet over shivering strings suggested that tears had indeed been suppressed.
The pace picked up in the final movement as the brass pounded its way into a semblance of triumph, only to be deflated by a short horn lament.  The bassoon led the woodwinds and brass in a comeback, paving the way to a last section that seemed to be celebratory but for the persistent staccato strings.  From what I could gather, Paavo Järvi stuck more or less to a tempo much like the standard set by Mravinsky and the Leningrad Philharmonic, so I suspect Shostakovich would approve.
Disparate Russian works spanning a century, held together by a masterful conductor in Paavo Järvi, certainly made for an exciting evening.

http://bachtrack.com/fr_FR/review-philharmonia-russian-masterworks-june-2014

Wednesday, June 11, 2014

Orkestritest muutuvas maailmas. Intervjuu Paavo Järviga

Muusika
Mirje Mändla
06/2014

Paavo Järvi annab ajakirjale Muusika intervjuud ajal, mil ta viibib Dresdenis ja viib läbi proove Dresdeni Staatskapellega. Sealsamas Dresdenis on omal ajal valminud ja esiettekandele tulnud mitmed Richard Straussi ooperid, selle orkestriga on koostööd teinud Richard Wagner ning seda on kõrgelt hinnanud Ludwig van Beethoven. 

Lõppevale hooajale tagasi vaadates meenutab Paavo Järvi, et talle endale oli suur elamus Orchestre de Paris’ kontsert Londoni “Promsi” festivalil, kus kõlasid Saint-Saënsi Kolmas sümfoonia, Arvo Pärdi “Cantus” ning Jean Sibeliuse Viiulikontsert Janine Janseni soleerimisel. Orchestre de Paris’ga lindistab ta Sibeliuse sümfooniaid. “Nad ei ole ühtegi nooti Sibeliust plaadistanud ja kui mina seda ei tee, kes siis veel?” küsib Paavo Järvi, hääles temale omane humoorikus. “Neil ei ole standardseid šabloone, millega peab võitlema iga orkestri ees, kes Sibeliuse muusikat juba tunneb. Samal ajal on Pariisi orkestri mängijatel Sibeliuse muusikaga mingisugune emotsionaalne side ja teistmoodi arusaamine kui näiteks soomlastel, ameeriklastel või inglastel. Sibeliust on võimalik esitada natukene külmalt, intellektuaalselt, kargelt, või siis tunnetada sellist sisemist emotsionaalsust, ja prantslased on selles suhtes väga tundlikud.”  

Järvi nimetab oma lõppeva hooaja elamusena veel koostööd Viini filharmoonikutega, mil kavas olid Straussi “Metamorfoosid”, Mozarti sümfooniad ja Brahmsi Viiulikontsert Joshua Belli soleerimisel.

Muusikute ühtlane sisemine valgustatus

Paavo Järvi sõnab, et kui jätta kõrvale need orkestrid, mis said kuulsaks 1940.–50. aastatel, siis tänapäeval on ainuke valem orkestri maailmatasemele viimiseks toimida nii, nagu tegi Claudio Abbado oma Luzerni orkestriga, kuhu ta võttis mängima kõige kogenumad ja ühtemoodi mõtlevad muusikud. “Võib panna koos mängima kakskümmend väga head muusikut, aga kui nad saavad muusikast, orkestrimängust väga erinevalt aru, siis ei tule sellest mitte midagi välja. Lepo Sumera väljendit kasutades peab ühes orkestris mängivatel muusikutel olema ühtlane sisemine valgustatus. Minu meelest toimib kammeransambli mõtlemisega orkester kõige sujuvamalt ja paindlikumalt. Ma teen hetkel koostööd Dresdeni Staatskapellega, mida on oma kirjades kõrgelt hinnanud juba Beethoven ja mida peetakse maailma parimaks orkestriks. Minu meelest on tänapäeval siiski parima orkestri mõiste muutunud ning professionaalsetest orkestritest tuleks kindlasti nimetada Berliini Filharmoonikuid, mis on suuteline muutma oma olemust olenevalt repertuaarist ja stiilist. Näiteks Dresdeni Staatskapelle puhul on tunda, et kuigi nad kindlasti omandavad kontserdiks Bartóki Orkestrikontserdi partituuri, ei saa nende mängus sellist üleolekut, nagu on Berliini orkestril, kunagi olema. See ei ole Dresdeni Staatskapelle põhirepertuaar ning ilma proovita suudaksid nad esitada pigem Richard Straussi “Roosikavaleri”. Nii et orkestri kõrge mängutase on oluline, aga teine asi on kokkukuuluvustunne ja ma toonitan alati, et ka omanikutunne. Bremeni Deutsche Kammerphilharmonie’l on see olemas, Berliini Filharmoonikutel ka, kuigi nad ei ole otseselt orkestri omanikud, aga neil on tunne, et see on nende oma orkester. Orkestrimäng ei ole neile lihtsalt töökohustus. 

Kui rääkida väga headest orkestritest, siis neid, kellele on oluline orkestri kõrge sisemine kultuur ning kokkukuuluvustunne, on maailmas vaid kolm või neli. Orkestrisiseselt aidatakse üksteist, kuulatakse ja püütakse omavahel sobituda ning harmooniat leida. Samal ajal ei lubata järeleandmist kvaliteedis ning ollakse üksteise mängutaseme suhtes äärmiselt nõudlikud. Sellist suhtumist otseselt õpetada on väga raske, see kas on või ei ole. Ja siit saame vastuse küsimusele, miks Leonard Bernstein, Claudio Abbado, Bernard Haitink ja Colin Davis terve elu tegid tihedat koostööd noorteorkestritega. Nad noppisid noorteorkestritest välja need muusikud, kellele orkestrimäng ei olnud lihtsalt töö, et luua orkestrit ühtlaselt valgustatud muusikutest. 

Minu meelest on absurdne ja mõeldamatu valida orkestrisse muusikuid, keda sa ei tunne, üksnes eesriide taga toimuva konkursi põhjal. Berliini Filharmoonikutes mängib iga muusik ette tervele orkestrile. Minu meelest on see tasand, millest saab alguse sümfooniaorkestri hea mängutase. Ja sellepärast on Pärnu muusikafestival mulle väga tähtis, sest ma püüan natukene seda mõtet meie inimestes süvendada, et ei piisa, kui mängid lihtsalt hästi. Selleks, et olla orkestris kammermuusika partner, tuleb teoseid tunda põhjalikumalt, mitte ainult enda partiid. Muidu jääd reamuusikuks.”

Kas tänapäeval piisab, kui olla erakordne isiksus?

Paavo Järvi on oma tegevuse eest pälvinud mitmeid auhindu nii Eestis kui väljaspool. Tema plaadistusi saadab edu. 

Kes on hea dirigent? 
“Sellele küsimusele on väga raske vastata. Herbert von Karajan ja Leonard Bernstein olid väga erinevad isiksused. Samal ajal tegutsesid veel George Szell ja Jevgeni Mravinski ning nad kõik leidsid oma võimaluse saavutada erakordseid tulemusi. Keeruline on kirjeldada, kuidas see täpselt toimus. Ühelt poolt on oluline tehnika, aga on veel sõnadega mitte seletatavaid aspekte. Mõni inimene läheb orkestri ette ja keegi ei pane tähele, et ta üldse orkestri ees on. Aga näiteks Bernsteini puhul oli nii, et kui orkester häälestas ja tema sisenes ruumi, jäid kõik järsku vait, sest nad tunnetasid, et sisse oli tulnud isiksus. Seda on väga raske seletada, aga dirigeerimise ajal on seda ka tunda. Mõni inimene teeb oma tööd tehniliselt hästi ja teda hinnatakse väga kõrgelt. Teised ei saa tehnika eest väga kiita, aga siiski kõik tunnetavad muusikat ja on nõus selle dirigendiga kaasa minema ja tema ideid ellu viima. Näiteks Georges Prêtre’i dirigeerimisest oli muusikutel täiesti võimatu aru saada, aga kõik tohutult tahtsid temaga koostööd teha. 

Ent tänapäeval peab USAs töötav peadirigent keskenduma peamiselt turundamisele ja sponsorrahade leidmisele. Ühegi suurfirma direktor ei soovi pidada läbirääkimisi orkestri mänedžeriga, ikka on soov rääkida kunstnikega, dirigentidega. Puutusin sellega kokku, kui olin kümme aastat Cincinnati sümfooniaorkestri peadirigent. Mulle tundub, et Euroopas liigub areng väga kiiresti samas suunas. Olen kindel, et varsti kaob riigi toetus orkestritele üldse ära, see on ainult aja küsimus.”

Kas sellega seondub ka orkestrite sulgemine?
“Ei seondu. Orkestrite sulgemine on seotud filosoofia muutumisega, millega ei osata kaasa minna. Orkestrid ei ole moraalselt, filosoofiliselt ega praktiliselt valmis ühest süsteemist teise üle minema. Raha jääb üha vähemaks ja finantskriiside aegu on prioriteedid väga selged. Kriisi ajal tõmmatakse igal pool koomale ja võetakse raha kõrgkultuurilt ära. Isegi Prantsusmaal, kus kultuuri toetatakse väga tõhusalt, väheneb riigi toetus iga aastaga. USAs ei anna sponsorid enam kõrgkultuurile raha, sest nad viitavad kriisile ja sissetulekute vähenemisele. Põhimõtteliselt on riigi toetuse kadumine aja küsimus, mõnel maal toimub see võibolla natukene varem, mõnel pool hiljem, aga umbes saja aasta pärast toetavad kunsti vaid totalitaarsed režiimid.”
http://www.ajakirimuusika.ee/#!orkestritest-muutuvas-maailmas-intervju/c1yv6

Schumanns Schönklang und Ausdruck vereint

Deutschlandfunk
Von Georg Waßmuth
09.06.2014
Noten, Schriften und die "Acta Privata" des Prozesses von Robert Schumann gegen den Vater seiner Braut Clara Wieck werden von einer Mitarbeiterin der Leipziger Universitäts-Bibliothek arrangiert. 
Robert Schumann komponierte seine 4. Sinfonie 1841. (picture-alliance/dpa/ Jan Woitas)
Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen hat die vierte Sinfonie Robert Schumanns eingespielt. Im Rahmen ihres Schumann-Projekts wurde die Aufnahme unter Leitung ihres ständigen Gastdirigenten Paavo Järvi produziert. Das "Konzertstück für vier Hörner und Orchester" ist zugleich auch ein Nachklang auf einen verstorbenen Musiker.
Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen ist in der Orchesterlandschaft ein ganz besonderes Ensemble. Im Jahr 1980 von Musikstudenten gegründet, ist das professionelle Kammerorchester bis heute eine selbstverwaltete Gesellschaft bürgerlichen Rechts. Alle Musiker sind Teilhaber und wirtschaftlich verantwortlich. Nicht die öffentlichen Subventionen machen den größten Batzen im Haushalt der Kammerphilharmonie aus, sondern der Anteil aus den Konzert- und CD-Einnahmen. So ist auch zu verstehen, warum das Ensemble mit jeder neuen Produktion ein hohes finanzielles Risiko eingeht. Bleibt sie ein Ladenhüter, geht das schnell an die wirtschaftliche Substanz.
Unter dem Dach von Sony Music hat die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen nun den letzten Baustein ihres Schumann-Projektes veröffentlicht. Gemeinsam mit dem ständigen Gastdirigenten Paavo Järvi wurde die vierte und damit letzte Sinfonie von Robert Schumann eingespielt.
Dieses zentrale Werk wird mit Konzertmusik aus der Feder des Komponisten flankiert, die zum Leuchtfeuer der Romantik gehört. Hier der zweite Satz "Ouvertüre, Scherzo & Finale, op. 52" von Robert Schumann. Gemeinsam mit Paavo Järvi durchlüftet die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen das Werk. In dem stets vorwärtstreibenden Impuls bleiben selbst feinste Details hörbar, alle Instrumentalgruppen balancieren den Klang sehr ausgewogen und der Dirigent Paavo Järvi scheint mit kleiner Zeichengebung ein Maximum zu erreichen.
Robert Schumann – Ouvertüre, Scherzo & Finale, op. 52 Tr. 2 - 2. Satz / Scherzo – Vivo – Trio
Das Scherzo aus Opus 52 von Robert Schumann interpretierte die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen unter der Leitung von Paavo Järvi. Seit neun Jahren ist der aus Estland stammende Dirigent dem Ensemble als Gastdirigent verbunden. Järvi gehört zur sogenannten "Vielfliegerklasse" der Dirigentenzunft. Ein Publikumsmagnet, dem die Türen der Konzertsäle weltweit offenstehen. Die Partnerschaft mit der Deutschen Kammerphilharmonie Bremen ist aber eine ganz besonderes.
Hier kann er Pläne wie das langfristige Schumann-Projekt anschieben, das weit über das Tagesgeschäft hinausreicht. Ein Zyklus der als Studioproduktion über Jahre geplant und realisiert wird, ist heute die Ausnahme. Bei der Aufnahme der vierten Sinfonie von Robert Schumann haben sich Dirigent und Ensemble auf die revidierte Fassung aus dem Jahr 1851 geeinigt, die Schumann selbst zehn Jahre nach der Uraufführung ausführte. Der Komponist fügte seiner Erstfassung deutlich mehr Klangvolumen hinzu und gab dem ganzen Werk so zwar seine durch und durch romantische Gestalt, machte es aber auf der anderen Seite auch etwas pastos und dickflüssig. Järvi und die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen lösen diese Aufgabe sehr elegant. Der sehr runde Orchesterklang fließt wie ein durchgehender Strom aus dem sich aber jederzeit Instrumente und Themen lösen können, um Struktur und Akzente zu setzen. Hier ein Ausschnitt aus dem 1. Satz der Sinfonie No. 4 von Robert Schumann.
Robert Schumann – Sinfonie No. 4 - Tr. 7 - 1. Satz / Ziemlich langsam – lebhaft
Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen und Paavo Järvi mit einem Ausschnitt aus dem ersten Satz der Sinfonie Nr. 4 von Robert Schumann. Was hier so erfrischend gelingt, eine durchgehend überzeugende Klangrede, eine Deutung, die einfängt und mitnimmt, ist bei Schumann immer eine heikle Aufgabe. Auch die Interpretation von Paavo Järvi und der Deutschen Kammerphilharmonie hat einen Durchhänger, das soll hier keineswegs schön geredet werden.
Im Scherzo der 4. Sinfonie versucht das Ensemble Schönklang und Ausdruck unter einem großen Bogen zu vereinen. Das ist aber eine zu einfache Lesart für diesen hochkomplexen Satz, der eigentlich Abgründe, Brüche und Schroffheiten, lyrischen Momenten gegenüber stellt. Schon die allererste Tempovorstellung des Dirigenten überträgt sich als sehr verhaltener Auftakt auf die Kammerphilharmonie. "Lebhaft" steht über dem Satz, also ist von Schumann ein ständiges Schwanken der Gefühle auf unsicherem Grund intendiert. In dem Stück ist mit Sicherheit mehr Dramatik enthalten als die Kammerphilharmonie und ihr Dirigent Paavo Järvi offenlegen. Leider lassen sich die vorzüglichen Interpreten hier nicht vollkommen aus der Reserve locken.
Robert Schumann – Sinfonie No. 4 - Tr. 9 - 3. Satz / Scherzo – lebhaft    
Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen unter Paavo Järvi mit dem dritten Satz, Scherzo aus der Sinfonie Nr. 4 von Robert Schumann.
Eine Interpretation, die nach kleinen Tälern immer wieder Aussichtspunkte mit Deutungshoheit erreicht – ohne Zweifel.
Erschienen ist die CD beim Label RCA Red Seal unter dem Dach von Sony Music. Was die Produktion zum begehrenswerten Silberling werden lässt ist das "Konzertstück für vier Hörner und Orchester" von Robert Schumann. Der Hintergrund zu diesem Werk ist schnell erklärt. Schumann erlebte im Orchester den Wandel vom Natur- zum Ventilhorn. So waren die Musiker nicht mehr auf wenige Töne der Naturtonskala beschränkt, sondern konnten mit der Ventiltechnik die Tonleiter hoch- und runterspurten. Schumanns "Konzertstück für vier Hörner und Orchester" zählt bis heute zum Anspruchsvollsten überhaupt, mit vielen Klippen für die Solisten. Schumann war eindeutig kein Hornist, er übertrug einfach einen virtuosen Klaviersatz auf das Hornquartett. Dabei ist das Konzertstück ungemein reizvoll.
Alle dem Horn zugeschriebenen Attribute, sein Jagdcharakter und sein sprichwörtlich romantischer Klang kommen hier zum Tragen. Neben der Solo-Hornistin der Deutschen Kammerphilharmonie, Elke Schulze-Höckelmann, spielen als Gäste Stefan Dohr von den Berliner Philharmonikern und Thomas Sonnen, der einen Stammplatz im Festspielorchester Bayreuth hat.
Der vierte Hornsolist im Konzertstück, Volker Grewel, ist mit gerade einmal 49 Jahren wenige Monate nach der Aufnahme verstorben. So ist diese CD auch Nachklang auf einen wunderbaren Musiker und eine Persönlichkeit, die gewiss viele Gleichgesinnte schmerzlich vermissen werden.
Paavo Järvi/Schumann
Symphony No 4

overture, scherzo & finale
Konzertstück for 4 horns
The Deutsche Kammerphilharmonie Bremen
Label: Rca Red Seal (Sony Music) LC: 00316
Bestellnr.: 88843 05857 2
http://www.deutschlandfunk.de/sinfonische-musik-schumanns-schoenklang-und-ausdruck-vereint.727.de.html?dram:article_id=288644

Monday, June 09, 2014

Frankfurtský rozhlasový orchestr uzavřel Pražské jaro

Operaplus.cz
Svatava Barančicová
04/06/2014

Pouhé dvě položky měl poslední koncert Pražského jara 3. června v Obecním domě: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77, Johannese Brahmse a po přestávce Dvořákovu Osmou symfonii G dur, op. 88, zvanou Anglická.
Velký rozhlasový orchestr z Frankfurtu přijel se svým exšéfem, nyní čestným dirigentem Paavem Järvim. Léta společných zkoušek a vystoupení byla znát, Järvimu stačilo zvednout mírně ruku, a orchestr perfektně plnil jeho pokyny, dirigoval střízlivým, věcným gestem.
V Brahmsově symfonicky košatém a rozsáhlém houslovém koncertu vystoupila jako sólistka Američanka Hilary Hahn. Tato drobná a křehká houslistka vládne suverénní technikou, hraje s naprostou intonační čistotou, obratně a rychle, odvážně nasazuje i ty nejvyšší polohy na hmatníku a tempa. Její tón je velice kultivovaný, bohužel byl ale dost subtilní na tak velký sál. Orchestru její hra příliš neumožňovala využít plný zvuk a podtrhnout právě symfonické kvality Brahmsova koncertu. Museli se držet hodně zpátky, aby v dynamice její sóla nepřebili. První věta začínala ve velmi klidném tempu, a zde vyzněla Hahnové hra jako poměrně chladná. Více bych vyzvedla až třetí část Allegro giocoso, kde v tempech její technika působila nejvíce strhujícím dojmem. Jako přídavek poslala pražskému publiku na rozloučenou Bachovu Sarabandu.
Dvořákova Osmá byla tou lepší polovinou koncertu, orchestr předváděl velkolepý zvuk, již v úvodním vznešeném chorusu, v podmanivém tématu a vlastně kdykoli, když se hrálo tutti a fortissimo. To zněly všechny nástrojové skupiny tak kompaktně a sjednoceně jako varhany. Úžasný byl začátek Adagia a jiskřivé lehké běhy houslí uprostřed věty, Allegretto con grazioso mělo kýženou hravost i líbeznost, ležérní glissanda při formulaci motivů ve smyčcích. Tvrdé rázné fanfáry trumpet uvedly 4. větu, která se vzápětí zhoupla do měkkého uvolněného tématu a mnohokrát ještě proměnila svůj charakter ve strhujících turbulencích. Zajímavé bylo náhlé zpomalení v závěru, kdy si dirigent hrál s každým tónem či obratem melodie až v mahlerovských délkách, bylo to poetické a nové. O to více pak kontrastovala ryčná kóda, která celé symfonii učinila rychlý konec. Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr ve svém pohledu na Dvořáka rozhodně nezklamal: přišel s hodně dynamickým, proměnlivým a přitažlivým pojetím.

http://operaplus.cz/frankfurtsky-rozhlasovy-orchestr-uzavrel-prazske-jaro/

Friday, June 06, 2014

Dvořák, Brahms and bouquets to close the Prague Spring Festival

Backtrack.com
Frank Kuznik
06/06/2014
For decades, the Prague Spring festival closed with a grand but predictable flourish: Beethoven’s Ninth Symphony. In recent years the final concert has been given over to more flexible programming – nothing too bold, as there is a 69-year tradition to uphold. But Prague audiences are always intrigued to see what visiting orchestras do with the Czech repertoire. And a fresh young face put a forward-looking spin on this year’s finale.
Hilary Hahn © Michael Patrick O'Leary
Hilary Hahn
© Michael Patrick O'Leary
That would be American violinist Hilary Hahn, who personifies a new generation of players in more than just her youthful appearance, which can be deceiving. At 34, she has 20 years of professional performing experience and 16 releases on Sony Classical and Deutsche Grammophon to her credit. She is an advocate of new music, most recently with her In 27 Pieces: The Hilary Hahn Encores release, for which she commissioned 27 new works from contemporary composers.


Like a pop star, Hahn works at staying connected to her fans. She is an active blogger and Twitter and Instagram user, and has her own YouTube channel. She sat in the audience for the second half of the concert at Prague’s Municipal House on Tuesday night, and signed autographs afterward. In short, Hahn cuts a familiar and accessible profile in a profession that often seems at a distant remove from its audiences.
This attitude also informs her performances. On Tuesday she played Brahms’ Violin Concerto in D major with Paavo Järvi and the Frankfurt Radio Symphony Orchestra, a piece she knows well. It won her a Grammy on her third album, and she played it with the Frankfurt orchestra earlier this year on a seven-concert tour of Germany, Turkey and Austria.
Hahn showed impressive technical command of the piece, with a particularly dazzling cadenza in the first movement. But what stood out was her sound, which can best be described as sweet. Her fluency gave the music a seamless flow, without a single note sounding forced or labored. There was not a hint of calculation, guile or ego in her style, just a sunny openness that imbued the music with a warm, emotional glow. In less skillful hands, it might have sounded naïve, but Hahn gave the piece a personality that was both appealing and smart.
The performance also attested to the value of playing together regularly. The fit between soloist and orchestra was markedly good. Even with Hahn and Järvi barely exchanging glances, the surges in tempo and volume ran in polished parallel, and the breaks were like an exercise in breathing together. Järvi also struck a fine balance with the orchestra, providing crisp, colorful support for Hahn without stepping on any of her lines.
After the intermission, the orchestra put its own stamp on Dvořák’s Eighth Symphony. From the opening bars, the sound was expansive and the rhythms almost aggressive in their driving insistency. It was the Eighth as a thrill ride, with even the soft, melodic themes of the second and third movements delivered in an exhilarating rush.
The caliber of the orchestra could be measured in the clarity of the playing. Expanding the proportions of a piece that size typically adds some density to the sound. Not in this case. If not perfectly transparent, the sound was notably clean and well-defined, with Järvi using the horns and percussion to add accents and impact. The symphony flattened out a bit in the fourth movement, with the theme developing an oom-pah-pah rhythm and then the final section taking off like a cavalry charge. But the interpretation sat well with the audience, which gave the orchestra a rousing send-off.
Performers in Prague traditionally get flowers as they’re taking bows, and this concert must have emptied an entire floral shop. Hahn literally could not hold all the huge bouquets she was handed. And as Järvi and his players were standing for applause at the end of the evening, ushers were bringing huge sprays up the center aisle to plant at the front of the stage. As a punctuation point on a different type of festival finale, the lush floral display mirrored the performance – colorful and fresh.

http://bachtrack.com/fr_FR/review-hilary-hahn-paavo-jarvi-prague-spring-june-2014

Thursday, June 05, 2014

Intensité spirituelle

Altamusica.com
Claude Helleu
05/06/2014

Concert de l’Orchestre de Paris sous la direction de Paavo Järvi avec la participation de la soprano Marita Solberg et du baryton Matthias Goerne à la salle Pleyel, Paris.

© Mathias Bothor
Elle nous mène du Tombeau resplendissant de Messiaen, œuvre de jeunesse habitée de sa foi catholique, à la grandeur du célèbre Requiem allemand de Brahms, luthérien imprégné des Écritures. Un requiem dont le Chœur de l’Orchestre de Paris, particulièrement inspiré, l’Orchestre de Paris et les solistes sous la direction de Paavo Järvi irradient la ferveur.


Olivier Messiaen a 23 ans quand il compose le Tombeau resplendissant. Après sa création en 1933 sous la direction de Pierre Monteux, le compositeur s’oppose à toute publication et exécution de cette œuvre de jeunesse sans en donner les raisons. Les textes qui éclairent les quatre parties de cette sorte de poème symphonique révèleraient-ils des connotations trop intimes ?

L’œuvre fut à nouveau rendue publique deux ans après la mort de son auteur, à partir de 1994. Elle faisait mercredi et ce soir son entrée au répertoire de l’Orchestre de Paris.

Ma jeunesse est morte, c’est moi qui l’ai tuée… Violence et netteté percutante de la colère annoncée, accords secs d’un forte d’emblée si soutenu qu’il ne peut monter. Lui succède un moment de douceur rêveuse où s’enchantent les bois. Revient l’angoisse : Fureur, où me conduis-tu ? Le déchirement du tissu orchestral mène à l’élévation du quatrième épisode portée par les cordes graves vers les Bienheureux qui ont le cœur pur, car ils verront Dieu. Lyrisme pudique au diminuendo parfait.

Brahms a choisi lui-même dans la Bible qu’il lisait régulièrement les citations de son Requiem. Il le voulait en langue allemande, se démarquant des autres messes des morts toutes en latin et d’inspiration catholique. Situé entre le Requiem de Berlioz et celui de Verdi, le Requiem allemand de Brahms n’a pas leur théâtralité. Sa spiritualité n’en témoigne pas moins d’une grandeur exaltante quand ses interprètes l’habitent.

Entré tel un murmure sur la mélodie des violoncelles et altos, le Chœur de l’Orchestre de Paris est le premier à nous émouvoir. La joie promise par Saint Matthieu couronne son recueillement. En parfaite osmose avec l’orchestre, cuivres rayonnants sachant aussi se fondre aux autres pupitres, bois aériens, les musiciens ne vont cesser de nous garder au sein de leur ferveur.

Sous la direction de Paavo Järvi, le dramatisme jamais appuyé, l’espérance toujours lumineuse, l’amertume toujours nuancée, la sérénité toujours victorieuse, pupitres solidaires d’un chœur aux couleurs timbrées, à l’élocution claire, exaltent en toute simplicité les rapports de l’humanité et du Seigneur. Y battent tels ceux d’un cœur les martèlements d’un timbalier admirable.

Mortel parmi les autres, Matthias Goerne mêle son souffle et son humilité à ces psaumes. Le baryton projette sobrement un texte dont il fait sienne la sagesse philosophe. Marita Solberg prend un peu plus de temps à assurer la joie promise par Saint Jean et sa consolation, ses aigus mordorés sur le Chœur en écho demeuré assis.

Retour au combat de la vie contre la mort : avec sa citation de l’Apocalypse, la sixième des sept parties, la plus puissante, trombones en tête, la seule quelque peu comparable au Dies irae catholique, se refuse néanmoins à des visions terrifiantes. Conclu dans une sérénité mystique, de la vie terrestre à la vie éternelle l’intensité du Requiem allemand repose sur sa densité. Une densité riche ce soir de toutes ses nuances.
Salle Pleyel, Paris
Le 22/05/2014
Claude HELLEU

Concert de l’Orchestre de Paris sous la direction de Paavo Järvi avec la participation de la soprano Marita Solberg et du baryton Matthias Goerne à la salle Pleyel, Paris.
Olivier Messiaen (1908-1992)
Le Tombeau resplendissant
Johannes Brahms (1833-1897)
Ein deutsches Requiem
Marita Solberg, soprano
Matthias Goerne, baryton
Chœur de l’Orchestre de Paris
préparation des chœurs : Lionel Sow
Orchestre de Paris
direction : Paavo Järvi
http://www.altamusica.com/concerts/document.php?action=MoreDocument&DocRef=5453&DossierRef=5010

Monday, June 02, 2014

Paavo Järvi: Vyrůstal jsem obklopen českou hudbou

casopisharmonie.cz

29/05/2014
Paavo Järvi, foto Ixi Chen  
Paavo Järvifoto: Ixi Chen
Paavo Järvi je osobností, která je českému publiku velmi dobře známá. Jako hostující dirigent v minulosti několikrát vystupoval s Českou filharmonií. Jeho provedení Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, op. 88 „Anglické“ zakončilo letošní 69. ročník MHF Pražské jaro. Ovšem díla českých autorů můžeme na programu jeho koncertů vídat poměrně často i v zahraničí. Dne 3. června ve Smetanově síni Obecního domu v Praze pod jeho taktovkou Dvořákovu osmou rozezní Symfonický orchestr Hessenského rozhlasu. Právě s tímto tělesem jako jeho šéfdirigent v roce 2009 provedl také Dvořákovu Symfonii č. 7 d moll, op. 70 na MHF Dvořákova Praha. V roce 2011 mimo jiné Dvořákovu sedmou uvedl ve vídeňské Musikverein společně s Pařížským orchestrem, v jehož čele stojí jako šéfdirigent dodnes.
Pane dirigente, tentokrát přijíždíte do České republiky v Roce české hudby. Jaký máte k české hudbě vztah a jak se vyvíjel?  K české hudbě mám už velmi dlouhý a vřelý vztah, až bych mohl říci velmi osobní. Až do svých 17 let jsem vyrůstal v Estonsku. Bylo to v době sovětské totality, což samozřejmě zároveň udávalo výběr a okruh nahrávek, které jsme tehdy vůbec měli k dispozici. A právě nahrávky s Talichem nebo Neumannem a všeobecně řečeno legendární nahrávky České filharmonie byly naprostou součástí našeho hudebního života i hudebního rozhledu. Můj otec, dirigent Neeme Järvi, měl doma opravdu velké množství gramofonových desek s českou hudbou. Nejenom Dvořáka, ale také Martinů, Janáčka, Smetanu…Tuto hudbu miloval a často ji poslouchal a já jsem v tomto rodinném prostředí vyrůstal. Českou hudbou jsem byl v dětství a dospívání doslova obklopen a byl jsem jí zcela podvědomě ovlivňován. Bral jsem to jako samozřejmost, ani jsem si to příliš neuvědomoval. Takže upřímně, skutečnou lásku k české hudbě jsem tak trochu zdědil po mém otci.
Mít tuto hudbu rád je jedna věc. Jak často ale hudbu českých autorů dirigujete a uvádíte na koncertech? Diriguji často Dvořákovy Symfonie č. 6, 7, 8 a samozřejmě „Novosvětskou“. Často také diriguji Dvořákovy Symfonické variace. Uvedl jsem je mimo jiné i tady v Paříži. Můj osobní plán je interpretaci Dvořákových symfonií dále prohlubovat, více na nich soustředěně pracovat. Vlastně jsem je začal studovat od konce a nyní se dostávám také k Dvořákovým raným symfoniím. Velmi vážně se nyní zabývám Symfonií č. 4 d moll, op. 13. Ještě jsem ji nedirigoval, ale myslím, že brzy budu. Dvořák má ale také mnoho jiných skladeb pro orchestr, které se hrávají poměrně málo. Obávám se, že i já v tomto ohledu patřím k dirigentům, kteří tuto hudbu mají rádi, ale nemají moc příležitostí je na programech uvádět. Dost často diriguji také díla Bohuslava Martinů – konkrétně jeho Fresky Piera della Francesca a Symfonii č. 2, to je opravdu krásná hudba. Uváděl jsem také Janáčka, například jeho svitu z opery Liška Bystrouška. Tu jsem dirigoval opravdu často. Co se týká Josefa Suka - jeho hudbu jsem zatím neměl příležitost dělat, ale samozřejmě ji znám velmi dobře. V současnosti také studuji opery, především Janáčka. Nemám ještě zcela konkrétní plán, ale s největší pravděpodobností budu v příštích letech rovněž dirigovat Janáčkovu Její pastorkyňu.

Paavo Järvi, foto Klaus Rudolph  
Paavo Järvifoto: Klaus Rudolph
Váš festivalový koncert je ale tentokrát postaven výhradně na hudbě dvou osobností – Dvořáka a Brahmse. Tedy skladatelů, které spojovalo celoživotní tvůrčí přátelství.  Interpretaci jejich hudby v obou zemích provází obrovská tradice. Dvořákovskou tradici jste už možná vnímal z oněch zmiňovaných českých legendárních nahrávek, o kterých jste mluvil… Ale jak to bylo s tradicí brahmsovskou?  Musel jste se s ní po příchodu do čela Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu detailněji seznamovat?  Mám na interpretační tradice všeobecně poměrně rozporuplný názor. Je to přitom něco, co člověk musí znát, co má své místo v hudebním vzdělání. Je také zajímavé porovnat, jak některá slavná i méně slavná díla z hlediska interpretace těží z pojetí známých umělců minulosti. Ale všeobecně vzato, například tradiční pojetí Brahmse může být v Německu někdy až únavné. Záleží na tom, o kom se bavíme, samozřejmě! Jestli o Karajanovi nebo Furtwänglerovi anebo jestli máme na mysli všeobecnou mentalitu tak, jak se Brahms často hrává… Slepě následovat tradice se nevyplácí.  Musíte být jako dirigent velmi opatrný, protože ona „tradice“ je často také rutina a špatné návyky. Je ale nutné to respektovat a tradiční pojetí znát. Ale především musíte zjistit, jak tato hudba souzní přímo s vámi. Když jsem přijel do Německa, byl jsem si velmi vědom beethovenovské tradice. Ale když se podíváte do not, vidíte, že Beethoven psal něco zcela jiného než to, co často v rámci tradičního pojetí slyšíme… Myslím tedy, že je potřeba najít dobrý balanc. Respektovat tradice a přitom stále hledat hudební pravdu, mít otevřenou mysl.  Náš úkol dirigentů také je dát skladbu do současného kontextu, a to především na podkladě pečlivého studia partitur. Ještě dnes rádi vzpomínáme na vaše vystoupení v rámci MHF Rozhlasový podzim 2011, kdy jste vystoupil právě v čele Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu. Tehdy jste v rozhovorech nešetřil chválou na své těleso a jeho kvality. Po sedmi letech jste ale pozici šéfdirigenta opustil. Vlastně ve Frankfurtu dokončujete svou první sezonu coby čestný dirigent a s orchestrem zůstáváte nadále v častém kontaktu. Vedení orchestru bude mít od příští sezony nově v rukou kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada. Ve Frankfurtu jste určitě prožil velmi plodné a intenzivní tvůrčí období, jaké tedy máte nové plány?  Víte, pokud to vezmeme z velmi všeobecného hlediska, máme na této zemi pouze limitovaný počet roků života… Cítím, že je důležité, abych zažil a vyzkoušel mnoho věcí, které jsou přínosné pro mne jako umělce i jako člověka. V posledních 25 letech jsem opravdu hodně pracoval. Užíval jsem si to, ale stále více si uvědomuji potřebu změny, touhu více experimentovat, jít za novými věcmi… S rozhlasovým orchestrem ve Frankfurtu mám opravdu stále velmi vřelé vztahy a toto těleso má v mém srdci velké místo. Ale věděl jsem, že pokud chci ještě zažít zcela nové příležitosti a více v hudbě experimentovat, musí ta změna být zkrátka teď. Myslím, že se mi v 70 letech nebude chtít tolik cestovat. Navíc přišla nová nabídka – pozice šéfdirigenta v Symfonickém orchestru NHK v Tokiu. Myslím, že to je nejlepší asijský orchestr a chtěl jsem vidět, jak tato s nadsázkou řečeno „Berlínská filharmonie Asie“ bude pracovat. Vždy jsem tento orchestr obdivoval. Má obrovskou tradici a pro mne je tato nabídka výzvou, kterou chci zkusit. Mým cílem není „být někde na dalším místě na dlouhou dobu“.  Za vším byl pouze pocit potřeby změny, na který jsem velmi rychle reagoval a využil tuto příležitost, která je samozřejmě svým způsobem jedinečná.

Frankfurt Radio Symphony Orchestra, foto Alexander Englert  
Frankfurt Radio Symphony Orchestrafoto: Alexander Englert
To je ale zajímavé, protože říkáte, že byste si přál více experimentovat. Přitom právě japonské publikum a japonské orchestry všeobecně patří k velmi tradičním. Nemám pocit, že by se jednalo o vhodné  místo k různým repertoárovým experimentům... Jak to ale vnímáte vy?  Tady se musím vrátit na začátek. V roce 1985 jsem měl jako dirigent ještě na studiích svůj první profesionální koncert. Od té doby jsem se nezastavil, možná tak na týden během Vánoc. Takže co se týká repertoáru, mám po těch letech velmi jasný plán skladeb, které jsou pro mne osobně důležité. Navíc také musíme vzít v úvahu, že rozsáhlý repertoár má několik více i  méně důležitých vrstev. Studoval jsem hodně severské hudby, ruské, francouzské, německé… Pro mne teď není důležité nasměrovat se na studium nových skladeb – a to mimochodem říkám ve chvíli, kdy se každý rok stále učím na 20 velkých partitur...  Ale chci se nyní zaměřit na díla, která pro mne osobně opravdu hodně znamenají. Co se týká Symfonického orchestru NHK v Tokiu, máte pravdu, je to tradiční hudební prostředí. Ale budu mít v ruce orchestr, který má mnohé silné stránky. A ty bych rád využil, více je prohloubil a také z nich těžil – a to je například německá romantická hudba. V sezoně 2015 / 16 začínáme velkým projektem Richarda Strausse. Také připravujeme severský projekt, ve kterém se bude zrcadlit linie Carla Nielsena a Jeana Sibelia. A samozřejmě budeme uvádět ještě tradičnější repertoár – Mozarta, Haydna… Musím přiznat, že právě hudbu těchto dvou skladatelů moc často nediriguji. Vypadá to, že vás to mrzí, přitom máte tuto hudbu zjevně rád. V čem je problém?  V současném světě je totiž opravdu těžké najít příležitost i správný orchestr, se kterým provedete Mozartovy symfonie opravdu dobře. Někdo to dělá, ještě méně dirigentů to dělá dobře… Jenomže abyste mohli opravdu dobře provést Mozarta, musíte perfektně znát jeho styl i chápat operativní charakter Mozartovy symfonické hudby. A já jsem zatím nenašel místo, kde bych se mohl práci na Mozartově symfonické hudbě věnovat delší dobu. Příležitostná interpretace například nejčastěji uváděné Mozartovy Symfonie č. 41 „Jupiter“ není to, co hledám a co může přinést skutečně úspěšné provedení této hudby. Na to je potřeba určitá koncentrace, možnost Mozartovu hudbu uvádět pravidelně, třeba po dobu pěti let. Tak dlouho opravdu může trvat, než se s tělesem do mozartovského stylu propracujete, hudbu dokonale procítíte, pochopíte a přijmete za svou. Pro mne je právě tento přístup nyní důležitější, než stále objevovat nový repertoár, který poté provedete jednou, dvakrát… a tak dále.

Paavo Järvi, foto Mathias Bothor  
Paavo Järvifoto: Mathias Bothor
Náš rozhovor jsme začali vzpomínkami na vašeho tatínka, světoznámého dirigenta Neema Järviho. Dnes jste vlastně takový rodinný dirigentský klan, dirigentem se stal i váš mladší bratr Kristjan… Už několikrát jste v rozhovorech zdůraznil, jak rád se často vracíte do Estonska. Ostatně v roce 1980, kdy váš otec s celou rodinou emigroval do USA, vám bylo pouhých 17 let. Zajímavé je, že váš otec zastává v Estonském národním symfonickém orchestru pozici uměleckého ředitele, zatímco vy uměleckého poradce. Jak v tomto ohledu vaše spolupráce probíhá?  Opravdu jediné místo, kde se s otcem potkáváme na delší dobu, je už po mnoho let Estonsko  - a to navíc pouze v letním období, kdy pobýváme v malém estonském městě Pärnu. Právě tady po celé léto vedeme mezinárodní hudební festival, který probíhá společně s Järviho hudební akademií pro mladé dirigenty (Pärnu Music Festival and Järvi Akademy, pozn. red.).  Pro mne je to jedna z nejkrásnějších věcí, které dělám. Už před časem jsem objevil, že se mi velmi líbí pedagogická práce. Je to jako zrcadlo. Když učíte mladé dirigenty, učíte se tím možná více než oni… Nutí vás to znovu promýšlet spoustu věcí, které jinak berete jako samozřejmost. Vlastně letos v létě na tomto festivalu budu dirigovat právě Dvořákovu Šestou symfonii. V rámci festivalu totiž každoročně působí vynikající festivalový orchestr složený z mnoha mladých hráčů z celého světa a samotná akademie má asi 20 studentů dirigování. Všichni hudebníci také hrají komorní hudbu a chodí na samostatné lekce hry na jednotlivé nástroje. A co se týká Estonského národního symfonického orchestru, víte, já jsem vedle tohoto tělesa vyrůstal. Byl jsem dítě, když v něm kdysi v 60. a 70. letech jako šéfdirigent působil můj otec. Od roku 2002 jsem tu uměleckým poradcem a právě já jsem inicioval, aby se k tomuto orchestru vrátil i můj otec. To se stalo v roce 2010.  Myslím, že bylo důležité, aby své znalosti a zkušenosti přinesl zpět do své vlasti. Navíc tato země to velmi potřebuje. A naše role nejsou pouze umělecké. Pokud jsem požádán, tak jako poradce předám nějakou radu nebo mluvím jménem orchestru na důležitých místech – ať už co se týká žádostí o podporu, pomoc nebo zviditelnění orchestru. Jsme malá země, je to spíše symbolická misijní práce a pro nás také velká radost. Paavo Järvi nejprve studoval dirigování a hru na bicí nástroje na Hudební škole v rodném Tallinu. Začátky jeho strmé a úspěšné dirigentské kariéry můžeme vystopovat od roku 1985, kdy po studiích na Curtisově hudebním institutu v USA a jako  žák Leonarda Bernsteina začínal velmi záhy dirigovat přední světové orchestry. V sezoně 2010 / 2011 dokončil své úspěšné desetileté působení jako v pořadí 12. hudební ředitel amerického Symfonického orchestru Cincinnati. Od roku 2004 je uměleckým ředitelem Německé komorní filharmonie v Brémách. Právě za své nahrávky kompletu Beethovenových symfonií s tímto tělesem získal v roce 2010 cenu ECHO Klassik pro nejlepšího dirigenta roku. Sezona 2006 / 2007 byla první z jeho sedmiletého působení na pozici šéfdirigenta Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu. Od sezony 2013 / 2014 zůstává v roli čestného dirigenta tohoto tělesa. Změnu přineslo nové angažmá šéfdirigenta v Symfonickém orchestru NHK v Tokiu, které Järvi zahájí v září 2015. Zároveň zůstává již čtvrtým rokem šéfdirigentem Pařížského orchestru. Jeho výkony opěvují britské The Times, španělský El País či BBC Music Magazine. V této sezoně diriguje mimo jiné Mnichovskou a Vídeňskou filharmonii.
http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/vyrustal-jsem-obklopen-ceskou-hudbou.html