S Paavem Järvim jako na fotbale
9. září 2026 12:38 ReflexePlus Petr Veber
„Järvi vypíchl to, co je i Špačkovi nejvlastnější – poslední větu vygradovali do ohňostroje orchestrální brilance, kterou se v závratných tempech proplétal do krajnosti vyhrocený, v sazbě složitě strukturovaný sólový part.“
„Temp tak živých, že z nich dirigentovi vychází jako nutnost propojení všech čtyř vět attacca do jednoho proudu.“
„Bezprecedentní pojetí, nasvětlující styl vídeňského klasika novým způsobem a současně umožňující orchestru užít si virtuozitu.“
Osmého září sice Dvořákova Praha nijak nezdůraznila narozeniny Antonína Dvořáka, ale nevadí. Na festivalu se během evropského miniturné jako meteor zjevil Orchestr curyšské Tonhalle s šéfdirigentem Paavo Järvim. S famózním Josefem Špačkem uvedli Šostakovičův Houslový koncert č. 1 a pak neslýchaným způsobem zahráli Beethovenovu Sedmou symfonii.
Po první polovině úterního festivalového koncertu v Rudolfinu na Dvořákově Praze se zdálo, že by titulek protentokrát mohl znít třeba S Pepou jako na fotbale. Tak bouřlivý byl totiž ohlas auditoria na brilantní podání Šostakovičova Prvního houslového koncertu. Jeho ďábelsky těžký sólový part zahrál Josef Špaček naprosto suverénně, aniž by ho opustil jeho pověstný úsměv. To jsme však ještě netušili, co přijde po přestávce – Beethovenova Sedmá symfonie, zcela klasicistní, ale přesto pojatá neslýchaně. Jak do detailů, tak do formy a temp. Publikum reagovalo podobně jako předtím na sólistu. A tak titulek zní, jak zní.
Šostakovičova skladba byla v Praze na programu podruhé během jednoho týdne: první školní den ji hrála s Českou filharmonií houslistka Karen Gomyo. Dílo, mající původ v temných stalinských poválečných letech, zapůsobilo v souznění se Semjonem Byčkovem především důrazem na napětí a závažnost, aniž by přišla zkrátka virtuózní stránka věci. Josef Špaček v obdobném souladu s dirigentem Paavem Järvim zdůraznil naopak spíše virtuozitu, aniž by došlo újmy vše posmutnělé a závažné. Základní obrysy byly totožné, ty jsou dány skladatelem: úvod a třetí věta jsou meditativní, volné, druhá a čtvrtá výrazně rychlé.
První věta vyústila do opravdu nádherného ztišení. Druhá byla jako absolutní kontrast strhující. Její brilantní ustrojení spočívá v neomylně působícím propojení účinnosti rytmů a melodiky, podpořeném instrumentačně. Na klíčovém místě charakter hudby bezděky a nejlépe vyjádřilo dirigentovo dupnutí, integrované do gradovaných strohých gest, posunujících výraz dál a dál až k závěrečnému accelerandu. Třetí věta je kompozičně i výrazově působivou polyfonní variační formou stojící na rozsáhlém tématu zaznívajícím v hlubokých rejstřících, jimž dominuje tuba. I v interpretaci Josefa Špačka a Paava Järviho byla magickým ponořením do hudebních úvah, přiměřeně moderně komplikovaných, přesto zcela přehledných a srozumitelných. Finále nicméně dalo definitivně pocítit, že Semjon Byčkov právě tragickou rovinu, směřující až na okraj patosu, zdůrazňuje o něco víc než Paavo Järvi. Ten naopak vypíchl to, co je i Josefu Špačkovi nejvlastnější – poslední větu Koncertu a moll vygradovali do ohňostroje orchestrální brilance, kterou se v závratných tempech proplétal do krajnosti vyhrocený, v sazbě složitě strukturovaný sólový part, směřující po svém tamtéž kam orchestr: k virtuóznímu, energickému a zcela strhujícímu vyvrcholení, nezpochybnitelně vypointovanému, pevnému v posledním akordu jako prásknutí bičem.
Beethovenova Sedmá symfonie bývá nazývaná apoteózou tance. Podle Richarda Wagnera tance v té nejčistší, nejvznešenější a nejabstraktnější hudební podobě, doprovázené rytmickou energií a radostí. Právě tak pojímá dílo Paavo Järvi. A do důsledků. S nesmírně podrobně propracovanou instrumentální dikcí, s hravými přechody mezi náladami, s pečlivými dynamickými proměnami a se zvýrazněním funkcí všech instrumentačních detailů. Byl to pravý Beethoven, skutečně odlišný od Mozarta a Haydna. Přednesený s nehranou spontaneitou, bez stopy rafinovanosti, bez romantizování, s určitou mírou pobavenosti. V živých tempech. Tak živých, že smuteční pochod v druhé větě pojímá dirigent zcela vzdušně a diriguje ho pocitově „na dvě“, nikoli na pomalé čtyři doby… Tak živých, že finále je neslýchaným úprkem, aniž by to však narušilo dojem z klasicistní uměřenosti, aniž by to jakkoli popudilo jako nepatřičné řešení… Tak živých, že z toho dirigentovi vychází nejen jako možnost, ale přímo jako nutnost propojení všech čtyř vět attacca do jednoho proudu.
Šlo o bezprecedentní pojetí, nasvětlující styl vídeňského klasika novým způsobem a současně umožňující orchestru užít si virtuozitu. Byla neselhávající. Blížila se ve věcném zvuku, včetně tvrdších úderů dřevěných paliček tympánisty, historicky poučené interpretaci. Byla v jednotlivostech i v souhře přesná, a přece ne strojová. Neohlušující. Roztančená, ale uměřeně. Ideální.
Paavo Järvi je podle současně platné smlouvy šéfdirigentem Tonhalle-Orchester Zürich v letech 2019 až 2029. Jde o dirigenta plného energie, podobně pracovitého, jako byl jeho otec Neeme Järvi. Byl a je o něj zájem u evropských i amerických těles, šéfovských pozic už měl řadu zde i tam. Je narozený v sovětském Estonsku, na Západě žije a působí od roku 1980. Stejně jako otec, i on má v profesním životopise obsaženo také výrazné spojení se švédským hudebním prostředím. A tak nepřekvapí, že jako přídavek se svým švýcarským orchestrem zvolili severskou hudbu. Po předchozím meteorickém roji (na který by se těžko navazovalo ještě nějakou oslnivější „prskavkou“, i kdyby to byl nakonec třeba Slovanský tanec) byl přídavek až nečekaným zklidněním, neuvěřitelně jemně ztišeným. Elegie ze suity Gustav Adolf II. od švédského skladatele Hugo Alfvéna, uměřeně romantizující hudba z roku 1932, je v tuzemsku neznámá. O to působivějším překvapením byla.
A zmíněné Dvořákovy narozeniny? Po Šostakovičovi, v kontrastu k předchozímu gejzíru, Josef Špaček přidal bezelstně a mile zahranou Humoresku. Tu nejznámější. Všechno bylo, jak má být.
Foto: Petra Hajská
Comments