Sto padesát let Brahmsova lidského rekviem v Brémách
casopisharmonie.cz
Mirka Zemanová
7.06.2018
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
Je až překvapivé, kolik událostí ze starých i nových německých dějin se vztahuje k severoněmeckým Brémám: toto hanzovní město, 128 km na jih od Hamburku, zůstává například dodnes - i když počet obyvatel je jen okolo 671 000 - jedním ze tří existujících městských států v Německu (další freie Städtejsou mnohem větší Hamburk a Berlín), a má i svůj vlastní senát. Ochráncem Brém je legendární Roland, jehož 5,5 metrů vysoká socha - symbol svobody a nejstarší dochovaná socha tohoto hrdiny na území někdejší římské říše - stojí na Rathausplatzu od roku 1404. Podle staré legendy zůstanou Brémy svobodné a nezávislé jen pokud nad nimi bude Roland držet ochrannou ruku; tvrdí se proto, že v podzemí městské radnice je pro všechny případy ukryta jeho náhradní socha.
Brémy zbohatly obchodováním, také díky blízkému důležitému přístavu Bremerhaven, taktéž na řece Weser; odtamtud odvážely během 19. a 20. století zaoceánské parníky i většinu německých a jiných emigrantů z Evropy do Nového světa. A dokonce i světoznámá značka kávy bez kofeinu, Café HAG - ač ji dnes vlastní firma Jacobs Douwe Egberts - vznikla v Brémách v roce 1906; zakladatel firmy HAG Ludwig Roselius byl jedním z vynálezců prvního komerčního procesu výrob z tohoto druhu kávy. Během druhé světové války bylo zničeno asi 60% města, a přístav Bremerhaven byl zničen téměř úplně. Avšak nádherná radnice z 15. století bombardování zázračně unikla, a radniční vinný sklep, který existuje od roku 1405, má dnes největší sbírku nejlepších německých vín na světě.
Překvapivá byla i hudební akce, která se v Brémách konala 10. dubna 1868: byla to světová premiéra Brahmsova monumentálního Německého rekviem v St. Petri Dom, pod taktovkou samotného skladatele - a 150. výročí této premiéry oslavila letos Deutsche Kammerphilharmonie provedením tamtéž.
.jpg)
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
Proč se uskutečnila světová premiéra tohoto oblíbeného a často uváděného díla právě v Brémách? Část Německého rekviem byla poprvé provedena ve Vídni v prosinci 1867 (zazněly tehdy první tři věty). Dobře navštívený koncert sice udělal šestatřicetiletému Brahmsovi v hudebním životě města velké jméno, nicméně v katolické Vídni bylo dílo také předmětem bouřlivé kritické debaty a jeho provedení sehrálo významnou roli v rozdělení kritiků do protikladných táborů Brahms versus Wagner.
Hamburský rodák Brahms měl proto v úmyslu uvést premiéru kompletního díla v blízkých Brémách, v srdci protestantského severního Německa. Carl Reinthaler - varhaník a ředitel brémského dómu - mu nakonec poskytl možnost uvést dílo tam, a před příjezdem skladatele je sám nazkoušel. Samotný koncert 10. dubna 1868 připadl toho roku na Velký pátek, což muselo jistě dodat události ještě hlubší význam. Koncert byl dychtivě očekáván, a předcházela mu velká reklama - Brahms byl v Brémách velmi uznáván. Na koncert se proto dostavilo 2500 diváků (na tehdejší dobu obrovské množství), a provedení všech šesti tehdy existujících vět díla slavilo velký úspěch. Na koncertě vystoupil i slavný houslista Josef Joachim, s Bachovými a Schumannovými skladbami, a altistka Amalie Weiss (tehdy Joachimova žena) zazpívala výňatky z Bachových Matoušových pašijí a z Händlova Mesiáše.
Lidské rekviem
Titul díla - Ein deutsches Requiem - se vztahuje k jazyku textu, a nemá proto nacionalistické pozadí; Brahms sám řekl řediteli brémského dómu Reinthalerovi, že by dílo raději nazval Ein menschliches Requiem (Lidské rekviem). Nicméně toto rekviem patří k dílům, která jsou v německém hudebním životě hluboce zakořeněna, a pro německé posluchače hodně znamenají. I na letošním oslavném koncertě k 150. výročí premiéry byl proto dóm zcela zaplněn; na programu koncertu však bylo pouze Rekviem (v nynější standardní verzi o sedmi větách) - po mnoha diskusích se dirigent a orchestr rozhodli proti přesné rekonstrukci původního programu z roku 1868.
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
Koncert, který byl navíc natočen pro vysílání na německé stanici 3Sat TV, a zaznamenán na DVD, hraje ústřední roli v současném brahmsovském cyklu orchestru: projekt byl započat v roce 2015, a od té doby provedl orchestr kompletní cyklus skladatelových symfonií na koncertech nejen v Německu, ale i ve Vídni, v Petrohradě, Tokiu a Kanadě. První CD cyklu (Symfonie č. 2, a předehry Tragická a Akademická) vyšlo na labelu Sony/RCA na podzim roku 2017; druhé vyjde letos na podzim (Symfonie č. 1 a Haydn Variations).
Deutsche Kammerphilharmonie patří k nejlepším německým orchestrům (profesionální status získala v roce 1987, a v Brémách působí od roku 1992); v Haydnovi nebo Mozartovi je orchestr schopen uplatnit principy historicky poučené interpretace, v nichž byl vyškolen, u děl z pozdějších období pak větší vibrato apod. Mezi dirigenty, kteří s orchestrem pracovali, byli mimo jiné Heinrich Schiff, Jiří Bělohlávek a Daniel Harding; od roku 2004 je uměleckým ředitelem Paavo Järvi. K významným projektům orchestru, které si vysloužily mezinárodního uznání, patřily v minulosti beethovenovské a schumanovské cykly. Brahmsovský cyklus byl proto logickým pokračováním.
V nedávném rozhovoru v Neue Zürcher Zeitung řekl Järvi, že pro něj není „nic těžšího než dělat Brahmsovu hudbu tak, aby bylo provedení živé a zajímavé". Järviho interpretace Rekviem byla proto nepochybně výsledkem dlouhého a důkladného studia. Orchestrální obsazení bylo při dubnové oslavě přesně totéž jako při premiéře v roce 1868, a Järviho interpretace byla čistší a průzračnější než jiné, které jsem až zatím slyšela - a to přes masivní zvuk, jenž byl orchestr schopen vyprodukovat, a emocionálně drtivé vrcholy (mimochodem, kontrabasy byly umístěny vlevo a harfy napravo, což vytvářelo působivý prostorový efekt). Dirigent, který již provedl dílo několikrát s jinými orchestry, vyrostl „s širokým a dramatickým zvukem Berlínské filharmonie pod Karajanovou taktovkou", a starší nahrávky Brahmse mají vždy monumentální charakter a zatěžkaný, romantický zvuk. Menší orchestry jsou agilnější, a správná rovnováha dává možnost slyšet dobře i vnitřní hlasy.
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
V Brahmsovi, jak objevili i jiní dirigenti, např. Philippe Herreweghe, jsou navíc také určité odkazy na renesanční a barokní hudbu (Gabrieli, Monteverdi a Schütz), a ty si Järvi plně uvědomil až při práci s Deutsche Kammerphilharmonie: „Je to díky tónu tohoto orchestru a jeho artikulaci," zdůraznil před premiérou v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine.
Rozdíl v Järviho interpretaci byl i v tempech
Brahms, který dirigoval provedení některých svých děl, údajně neměl rád metronom a podle svědectví současníků se jeho tempa velmi různila. „Pro něj měla hudba svůj vlastní čas, svůj vlastní život," řekl Järvi. „Ale najít v Brahmsovi správné tempo je opravdu klíčová záležitost."
Panoramatická stavba díla a Brahmsův symfonismus však byly v Järviho interpretaci zcela evidentní, a navzdory tomu, že sbor zpíval text z Lutherovy verze bible, až do prvního barytonového sóla (Herr, lehre doch mich) bylo to, co jsme slyšeli, vlastně proud absolutní hudby - posluchači se mohli zcela ponořit do toku nádherného zvuku. Matthias Goerne - jehož není třeba českým čtenářům představovat - pak přinesl nový prvek: zpěvák samozřejmě dílo velmi dobře zná, rozumí významu textu, a jeho dramatická interpretace dodala provedení nový rozměr. Rumunská sopranistka Valentina Farcas, která s Deutsche Kammerphilharmonie debutovala, a Rekviem s orchestrem i natočila, má za sebou již řadu vystoupení na předních operních scénách i koncertních pódiích (Salzburg Festival, Theater an der Wien, Wiener Musikverein, Komische Oper Berlin, Semperoper Dresden, Nederlandse Opera Amsterdam, Theâtre de Champs-Elysées a další). Mladá zpěvačka podala velmi dobrý výkon, nicméně v jejím krásném sólu (Ihr habt nun Traurigkeit) bych možná uvítala stříbrnější barvu hlasu. Lotyšský pěvecký sbor Koris Latvija z Rigy (který účinkoval s orchestrem i na jejich nedávném turné v Asii) byl rovněž na vysoké úrovni; jak Brémy, tak Riga jsou hanzovní - a dnes partnerská - města, a v úzkém styku jsou již 800 let.
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
Vůně starých vín
Koncert k 150. výročí světové premiéry jednoho z nejproslulejších hudebních děl byl zajímavý dramaturgický počin, a celá akce - na niž byli do Brém pozváni novináři nejen z Německa, ale také z Velké Británie, Holandska, Španělska, Austrálie, Japonska a České republiky - byla velmi dobře naplánována a připravena.
Pod brémskou radnicí se nachází vinné sklepy Apostelkeller (zvaný tak podle 12 sudů ze staletými víny z Rüdersheimu a jiných německých vinařských oblastí) a menší Rosekeller; v obou jsou dnes vzácné historické sbírky německých vín, včetně nejstaršího německého lahvového vína, Rüdesheimer Apostelkeller z roku 1727, a bílého sudového Rüdesheimer z roku 1653 (toto však již dnes není možné konzumovat). V minulosti byl Rosekeller - osvětlován dodnes pouze svíčkami - vyhrazen pouze pro místní radní; scházeli se tam vždy, kdy museli diskutovat o problémech, jejichž vyřešení se nemohli v horní části radnice nijak domoci; a o tom, jak ke konečnému rozhodnutí ve sklepě dospěli, pak údajně nikdy mimo něj nemluvili.
foto: FB Deutsche Kammerphilharmonie
Ani Apostelkeller ani Rosekeller nejsou dnes přístupné veřejnosti. Novinářům, kteří se zúčastnili oslav 150. výročí premiéry Rekviem, však byla prokázána zvláštní pozornost, a byli do nich na chvíli zavedeni. Opojný pach starých vín ve sklípku je neuvěřitelný, a ohromující jsou i historické asociace: bylo to totiž právě v Rosekelleru, kde se v roce 1868 shromáždili Brahmsovi hosté - Clara Schumann, Joseph Joachim, Amalie Weiss a další - aby s ním velkolepou premiéru oslavili.
Naslouchat krásnému provedení Rekviem v brémském dómu - kde i letos byla atmosféra opravdu slavnostní - a postát na chvíli tam, kde sám skladatel a jeho přátelé úspěch premiéry oslavovali, bylo velké privilegium.
https://www.casopisharmonie.cz/reportaze/sto-padesat-let-brahmsova-lidskeho-rekviem-v-bremach.html
Mirka Zemanová
7.06.2018
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieJe až překvapivé, kolik událostí ze starých i nových německých dějin se vztahuje k severoněmeckým Brémám: toto hanzovní město, 128 km na jih od Hamburku, zůstává například dodnes - i když počet obyvatel je jen okolo 671 000 - jedním ze tří existujících městských států v Německu (další freie Städtejsou mnohem větší Hamburk a Berlín), a má i svůj vlastní senát. Ochráncem Brém je legendární Roland, jehož 5,5 metrů vysoká socha - symbol svobody a nejstarší dochovaná socha tohoto hrdiny na území někdejší římské říše - stojí na Rathausplatzu od roku 1404. Podle staré legendy zůstanou Brémy svobodné a nezávislé jen pokud nad nimi bude Roland držet ochrannou ruku; tvrdí se proto, že v podzemí městské radnice je pro všechny případy ukryta jeho náhradní socha.
Brémy zbohatly obchodováním, také díky blízkému důležitému přístavu Bremerhaven, taktéž na řece Weser; odtamtud odvážely během 19. a 20. století zaoceánské parníky i většinu německých a jiných emigrantů z Evropy do Nového světa. A dokonce i světoznámá značka kávy bez kofeinu, Café HAG - ač ji dnes vlastní firma Jacobs Douwe Egberts - vznikla v Brémách v roce 1906; zakladatel firmy HAG Ludwig Roselius byl jedním z vynálezců prvního komerčního procesu výrob z tohoto druhu kávy. Během druhé světové války bylo zničeno asi 60% města, a přístav Bremerhaven byl zničen téměř úplně. Avšak nádherná radnice z 15. století bombardování zázračně unikla, a radniční vinný sklep, který existuje od roku 1405, má dnes největší sbírku nejlepších německých vín na světě.
Překvapivá byla i hudební akce, která se v Brémách konala 10. dubna 1868: byla to světová premiéra Brahmsova monumentálního Německého rekviem v St. Petri Dom, pod taktovkou samotného skladatele - a 150. výročí této premiéry oslavila letos Deutsche Kammerphilharmonie provedením tamtéž.
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieProč se uskutečnila světová premiéra tohoto oblíbeného a často uváděného díla právě v Brémách? Část Německého rekviem byla poprvé provedena ve Vídni v prosinci 1867 (zazněly tehdy první tři věty). Dobře navštívený koncert sice udělal šestatřicetiletému Brahmsovi v hudebním životě města velké jméno, nicméně v katolické Vídni bylo dílo také předmětem bouřlivé kritické debaty a jeho provedení sehrálo významnou roli v rozdělení kritiků do protikladných táborů Brahms versus Wagner.
Hamburský rodák Brahms měl proto v úmyslu uvést premiéru kompletního díla v blízkých Brémách, v srdci protestantského severního Německa. Carl Reinthaler - varhaník a ředitel brémského dómu - mu nakonec poskytl možnost uvést dílo tam, a před příjezdem skladatele je sám nazkoušel. Samotný koncert 10. dubna 1868 připadl toho roku na Velký pátek, což muselo jistě dodat události ještě hlubší význam. Koncert byl dychtivě očekáván, a předcházela mu velká reklama - Brahms byl v Brémách velmi uznáván. Na koncert se proto dostavilo 2500 diváků (na tehdejší dobu obrovské množství), a provedení všech šesti tehdy existujících vět díla slavilo velký úspěch. Na koncertě vystoupil i slavný houslista Josef Joachim, s Bachovými a Schumannovými skladbami, a altistka Amalie Weiss (tehdy Joachimova žena) zazpívala výňatky z Bachových Matoušových pašijí a z Händlova Mesiáše.
Lidské rekviem
Titul díla - Ein deutsches Requiem - se vztahuje k jazyku textu, a nemá proto nacionalistické pozadí; Brahms sám řekl řediteli brémského dómu Reinthalerovi, že by dílo raději nazval Ein menschliches Requiem (Lidské rekviem). Nicméně toto rekviem patří k dílům, která jsou v německém hudebním životě hluboce zakořeněna, a pro německé posluchače hodně znamenají. I na letošním oslavném koncertě k 150. výročí premiéry byl proto dóm zcela zaplněn; na programu koncertu však bylo pouze Rekviem (v nynější standardní verzi o sedmi větách) - po mnoha diskusích se dirigent a orchestr rozhodli proti přesné rekonstrukci původního programu z roku 1868.
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieKoncert, který byl navíc natočen pro vysílání na německé stanici 3Sat TV, a zaznamenán na DVD, hraje ústřední roli v současném brahmsovském cyklu orchestru: projekt byl započat v roce 2015, a od té doby provedl orchestr kompletní cyklus skladatelových symfonií na koncertech nejen v Německu, ale i ve Vídni, v Petrohradě, Tokiu a Kanadě. První CD cyklu (Symfonie č. 2, a předehry Tragická a Akademická) vyšlo na labelu Sony/RCA na podzim roku 2017; druhé vyjde letos na podzim (Symfonie č. 1 a Haydn Variations).
Deutsche Kammerphilharmonie patří k nejlepším německým orchestrům (profesionální status získala v roce 1987, a v Brémách působí od roku 1992); v Haydnovi nebo Mozartovi je orchestr schopen uplatnit principy historicky poučené interpretace, v nichž byl vyškolen, u děl z pozdějších období pak větší vibrato apod. Mezi dirigenty, kteří s orchestrem pracovali, byli mimo jiné Heinrich Schiff, Jiří Bělohlávek a Daniel Harding; od roku 2004 je uměleckým ředitelem Paavo Järvi. K významným projektům orchestru, které si vysloužily mezinárodního uznání, patřily v minulosti beethovenovské a schumanovské cykly. Brahmsovský cyklus byl proto logickým pokračováním.
V nedávném rozhovoru v Neue Zürcher Zeitung řekl Järvi, že pro něj není „nic těžšího než dělat Brahmsovu hudbu tak, aby bylo provedení živé a zajímavé". Järviho interpretace Rekviem byla proto nepochybně výsledkem dlouhého a důkladného studia. Orchestrální obsazení bylo při dubnové oslavě přesně totéž jako při premiéře v roce 1868, a Järviho interpretace byla čistší a průzračnější než jiné, které jsem až zatím slyšela - a to přes masivní zvuk, jenž byl orchestr schopen vyprodukovat, a emocionálně drtivé vrcholy (mimochodem, kontrabasy byly umístěny vlevo a harfy napravo, což vytvářelo působivý prostorový efekt). Dirigent, který již provedl dílo několikrát s jinými orchestry, vyrostl „s širokým a dramatickým zvukem Berlínské filharmonie pod Karajanovou taktovkou", a starší nahrávky Brahmse mají vždy monumentální charakter a zatěžkaný, romantický zvuk. Menší orchestry jsou agilnější, a správná rovnováha dává možnost slyšet dobře i vnitřní hlasy.
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieV Brahmsovi, jak objevili i jiní dirigenti, např. Philippe Herreweghe, jsou navíc také určité odkazy na renesanční a barokní hudbu (Gabrieli, Monteverdi a Schütz), a ty si Järvi plně uvědomil až při práci s Deutsche Kammerphilharmonie: „Je to díky tónu tohoto orchestru a jeho artikulaci," zdůraznil před premiérou v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine.
Rozdíl v Järviho interpretaci byl i v tempech
Brahms, který dirigoval provedení některých svých děl, údajně neměl rád metronom a podle svědectví současníků se jeho tempa velmi různila. „Pro něj měla hudba svůj vlastní čas, svůj vlastní život," řekl Järvi. „Ale najít v Brahmsovi správné tempo je opravdu klíčová záležitost."
Panoramatická stavba díla a Brahmsův symfonismus však byly v Järviho interpretaci zcela evidentní, a navzdory tomu, že sbor zpíval text z Lutherovy verze bible, až do prvního barytonového sóla (Herr, lehre doch mich) bylo to, co jsme slyšeli, vlastně proud absolutní hudby - posluchači se mohli zcela ponořit do toku nádherného zvuku. Matthias Goerne - jehož není třeba českým čtenářům představovat - pak přinesl nový prvek: zpěvák samozřejmě dílo velmi dobře zná, rozumí významu textu, a jeho dramatická interpretace dodala provedení nový rozměr. Rumunská sopranistka Valentina Farcas, která s Deutsche Kammerphilharmonie debutovala, a Rekviem s orchestrem i natočila, má za sebou již řadu vystoupení na předních operních scénách i koncertních pódiích (Salzburg Festival, Theater an der Wien, Wiener Musikverein, Komische Oper Berlin, Semperoper Dresden, Nederlandse Opera Amsterdam, Theâtre de Champs-Elysées a další). Mladá zpěvačka podala velmi dobrý výkon, nicméně v jejím krásném sólu (Ihr habt nun Traurigkeit) bych možná uvítala stříbrnější barvu hlasu. Lotyšský pěvecký sbor Koris Latvija z Rigy (který účinkoval s orchestrem i na jejich nedávném turné v Asii) byl rovněž na vysoké úrovni; jak Brémy, tak Riga jsou hanzovní - a dnes partnerská - města, a v úzkém styku jsou již 800 let.
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieVůně starých vín
Koncert k 150. výročí světové premiéry jednoho z nejproslulejších hudebních děl byl zajímavý dramaturgický počin, a celá akce - na niž byli do Brém pozváni novináři nejen z Německa, ale také z Velké Británie, Holandska, Španělska, Austrálie, Japonska a České republiky - byla velmi dobře naplánována a připravena.
Pod brémskou radnicí se nachází vinné sklepy Apostelkeller (zvaný tak podle 12 sudů ze staletými víny z Rüdersheimu a jiných německých vinařských oblastí) a menší Rosekeller; v obou jsou dnes vzácné historické sbírky německých vín, včetně nejstaršího německého lahvového vína, Rüdesheimer Apostelkeller z roku 1727, a bílého sudového Rüdesheimer z roku 1653 (toto však již dnes není možné konzumovat). V minulosti byl Rosekeller - osvětlován dodnes pouze svíčkami - vyhrazen pouze pro místní radní; scházeli se tam vždy, kdy museli diskutovat o problémech, jejichž vyřešení se nemohli v horní části radnice nijak domoci; a o tom, jak ke konečnému rozhodnutí ve sklepě dospěli, pak údajně nikdy mimo něj nemluvili.
foto: FB Deutsche KammerphilharmonieAni Apostelkeller ani Rosekeller nejsou dnes přístupné veřejnosti. Novinářům, kteří se zúčastnili oslav 150. výročí premiéry Rekviem, však byla prokázána zvláštní pozornost, a byli do nich na chvíli zavedeni. Opojný pach starých vín ve sklípku je neuvěřitelný, a ohromující jsou i historické asociace: bylo to totiž právě v Rosekelleru, kde se v roce 1868 shromáždili Brahmsovi hosté - Clara Schumann, Joseph Joachim, Amalie Weiss a další - aby s ním velkolepou premiéru oslavili.
Naslouchat krásnému provedení Rekviem v brémském dómu - kde i letos byla atmosféra opravdu slavnostní - a postát na chvíli tam, kde sám skladatel a jeho přátelé úspěch premiéry oslavovali, bylo velké privilegium.
https://www.casopisharmonie.cz/reportaze/sto-padesat-let-brahmsova-lidskeho-rekviem-v-bremach.html
Comments