Frankfurtský rozhlasový orchestr uzavřel Pražské jaro
Operaplus.cz
Svatava Barančicová
04/06/2014
Pouhé dvě položky měl poslední koncert Pražského jara 3. června v Obecním domě: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77, Johannese Brahmse a po přestávce Dvořákovu Osmou symfonii G dur, op. 88, zvanou Anglická.
Velký rozhlasový orchestr z Frankfurtu přijel se svým exšéfem, nyní čestným dirigentem Paavem Järvim. Léta společných zkoušek a vystoupení byla znát, Järvimu stačilo zvednout mírně ruku, a orchestr perfektně plnil jeho pokyny, dirigoval střízlivým, věcným gestem.
V Brahmsově symfonicky košatém a rozsáhlém houslovém koncertu vystoupila jako sólistka Američanka Hilary Hahn. Tato drobná a křehká houslistka vládne suverénní technikou, hraje s naprostou intonační čistotou, obratně a rychle, odvážně nasazuje i ty nejvyšší polohy na hmatníku a tempa. Její tón je velice kultivovaný, bohužel byl ale dost subtilní na tak velký sál. Orchestru její hra příliš neumožňovala využít plný zvuk a podtrhnout právě symfonické kvality Brahmsova koncertu. Museli se držet hodně zpátky, aby v dynamice její sóla nepřebili. První věta začínala ve velmi klidném tempu, a zde vyzněla Hahnové hra jako poměrně chladná. Více bych vyzvedla až třetí část Allegro giocoso, kde v tempech její technika působila nejvíce strhujícím dojmem. Jako přídavek poslala pražskému publiku na rozloučenou Bachovu Sarabandu.
Dvořákova Osmá byla tou lepší polovinou koncertu, orchestr předváděl velkolepý zvuk, již v úvodním vznešeném chorusu, v podmanivém tématu a vlastně kdykoli, když se hrálo tutti a fortissimo. To zněly všechny nástrojové skupiny tak kompaktně a sjednoceně jako varhany. Úžasný byl začátek Adagia a jiskřivé lehké běhy houslí uprostřed věty, Allegretto con grazioso mělo kýženou hravost i líbeznost, ležérní glissanda při formulaci motivů ve smyčcích. Tvrdé rázné fanfáry trumpet uvedly 4. větu, která se vzápětí zhoupla do měkkého uvolněného tématu a mnohokrát ještě proměnila svůj charakter ve strhujících turbulencích. Zajímavé bylo náhlé zpomalení v závěru, kdy si dirigent hrál s každým tónem či obratem melodie až v mahlerovských délkách, bylo to poetické a nové. O to více pak kontrastovala ryčná kóda, která celé symfonii učinila rychlý konec. Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr ve svém pohledu na Dvořáka rozhodně nezklamal: přišel s hodně dynamickým, proměnlivým a přitažlivým pojetím.
http://operaplus.cz/frankfurtsky-rozhlasovy-orchestr-uzavrel-prazske-jaro/
Svatava Barančicová
04/06/2014
Pouhé dvě položky měl poslední koncert Pražského jara 3. června v Obecním domě: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 77, Johannese Brahmse a po přestávce Dvořákovu Osmou symfonii G dur, op. 88, zvanou Anglická.
Velký rozhlasový orchestr z Frankfurtu přijel se svým exšéfem, nyní čestným dirigentem Paavem Järvim. Léta společných zkoušek a vystoupení byla znát, Järvimu stačilo zvednout mírně ruku, a orchestr perfektně plnil jeho pokyny, dirigoval střízlivým, věcným gestem.
V Brahmsově symfonicky košatém a rozsáhlém houslovém koncertu vystoupila jako sólistka Američanka Hilary Hahn. Tato drobná a křehká houslistka vládne suverénní technikou, hraje s naprostou intonační čistotou, obratně a rychle, odvážně nasazuje i ty nejvyšší polohy na hmatníku a tempa. Její tón je velice kultivovaný, bohužel byl ale dost subtilní na tak velký sál. Orchestru její hra příliš neumožňovala využít plný zvuk a podtrhnout právě symfonické kvality Brahmsova koncertu. Museli se držet hodně zpátky, aby v dynamice její sóla nepřebili. První věta začínala ve velmi klidném tempu, a zde vyzněla Hahnové hra jako poměrně chladná. Více bych vyzvedla až třetí část Allegro giocoso, kde v tempech její technika působila nejvíce strhujícím dojmem. Jako přídavek poslala pražskému publiku na rozloučenou Bachovu Sarabandu.
Dvořákova Osmá byla tou lepší polovinou koncertu, orchestr předváděl velkolepý zvuk, již v úvodním vznešeném chorusu, v podmanivém tématu a vlastně kdykoli, když se hrálo tutti a fortissimo. To zněly všechny nástrojové skupiny tak kompaktně a sjednoceně jako varhany. Úžasný byl začátek Adagia a jiskřivé lehké běhy houslí uprostřed věty, Allegretto con grazioso mělo kýženou hravost i líbeznost, ležérní glissanda při formulaci motivů ve smyčcích. Tvrdé rázné fanfáry trumpet uvedly 4. větu, která se vzápětí zhoupla do měkkého uvolněného tématu a mnohokrát ještě proměnila svůj charakter ve strhujících turbulencích. Zajímavé bylo náhlé zpomalení v závěru, kdy si dirigent hrál s každým tónem či obratem melodie až v mahlerovských délkách, bylo to poetické a nové. O to více pak kontrastovala ryčná kóda, která celé symfonii učinila rychlý konec. Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr ve svém pohledu na Dvořáka rozhodně nezklamal: přišel s hodně dynamickým, proměnlivým a přitažlivým pojetím.
http://operaplus.cz/frankfurtsky-rozhlasovy-orchestr-uzavrel-prazske-jaro/
Comments