Paavo Järvi: Vyrůstal jsem obklopen českou hudbou

casopisharmonie.cz
Markéta Vejvodová
29/05/2014

 
Paavo Järvifoto: Ixi Chen

Paavo Järvi je osobností, která je českému publiku velmi dobře známá. Jako hostující dirigent v minulosti několikrát vystupoval s Českou filharmonií. Jeho provedení Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, op. 88 „Anglické“ zakončilo letošní 69. ročník MHF Pražské jaro. Ovšem díla českých autorů můžeme na programu jeho koncertů vídat poměrně často i v zahraničí. Dne 3. června ve Smetanově síni Obecního domu v Praze pod jeho taktovkou Dvořákovu osmou rozezní Symfonický orchestr Hessenského rozhlasu. Právě s tímto tělesem jako jeho šéfdirigent v roce 2009 provedl také Dvořákovu Symfonii č. 7 d moll, op. 70 na MHF Dvořákova Praha. V roce 2011 mimo jiné Dvořákovu sedmou uvedl ve vídeňské Musikverein společně s Pařížským orchestrem, v jehož čele stojí jako šéfdirigent dodnes.
Pane dirigente, tentokrát přijíždíte do České republiky v Roce české hudby. Jaký máte k české hudbě vztah a jak se vyvíjel?  K české hudbě mám už velmi dlouhý a vřelý vztah, až bych mohl říci velmi osobní. Až do svých 17 let jsem vyrůstal v Estonsku. Bylo to v době sovětské totality, což samozřejmě zároveň udávalo výběr a okruh nahrávek, které jsme tehdy vůbec měli k dispozici. A právě nahrávky s Talichem nebo Neumannem a všeobecně řečeno legendární nahrávky České filharmonie byly naprostou součástí našeho hudebního života i hudebního rozhledu. Můj otec, dirigent Neeme Järvi, měl doma opravdu velké množství gramofonových desek s českou hudbou. Nejenom Dvořáka, ale také Martinů, Janáčka, Smetanu…Tuto hudbu miloval a často ji poslouchal a já jsem v tomto rodinném prostředí vyrůstal. Českou hudbou jsem byl v dětství a dospívání doslova obklopen a byl jsem jí zcela podvědomě ovlivňován. Bral jsem to jako samozřejmost, ani jsem si to příliš neuvědomoval. Takže upřímně, skutečnou lásku k české hudbě jsem tak trochu zdědil po mém otci.
Mít tuto hudbu rád je jedna věc. Jak často ale hudbu českých autorů dirigujete a uvádíte na koncertech? Diriguji často Dvořákovy Symfonie č. 6, 7, 8 a samozřejmě „Novosvětskou“. Často také diriguji Dvořákovy Symfonické variace. Uvedl jsem je mimo jiné i tady v Paříži. Můj osobní plán je interpretaci Dvořákových symfonií dále prohlubovat, více na nich soustředěně pracovat. Vlastně jsem je začal studovat od konce a nyní se dostávám také k Dvořákovým raným symfoniím. Velmi vážně se nyní zabývám Symfonií č. 4 d moll, op. 13. Ještě jsem ji nedirigoval, ale myslím, že brzy budu. Dvořák má ale také mnoho jiných skladeb pro orchestr, které se hrávají poměrně málo. Obávám se, že i já v tomto ohledu patřím k dirigentům, kteří tuto hudbu mají rádi, ale nemají moc příležitostí je na programech uvádět. Dost často diriguji také díla Bohuslava Martinů – konkrétně jeho Fresky Piera della Francesca a Symfonii č. 2, to je opravdu krásná hudba. Uváděl jsem také Janáčka, například jeho svitu z opery Liška Bystrouška. Tu jsem dirigoval opravdu často. Co se týká Josefa Suka - jeho hudbu jsem zatím neměl příležitost dělat, ale samozřejmě ji znám velmi dobře. V současnosti také studuji opery, především Janáčka. Nemám ještě zcela konkrétní plán, ale s největší pravděpodobností budu v příštích letech rovněž dirigovat Janáčkovu Její pastorkyňu.

 
Paavo Järvifoto: Klaus Rudolph

Váš festivalový koncert je ale tentokrát postaven výhradně na hudbě dvou osobností – Dvořáka a Brahmse. Tedy skladatelů, které spojovalo celoživotní tvůrčí přátelství.  Interpretaci jejich hudby v obou zemích provází obrovská tradice. Dvořákovskou tradici jste už možná vnímal z oněch zmiňovaných českých legendárních nahrávek, o kterých jste mluvil… Ale jak to bylo s tradicí brahmsovskou?  Musel jste se s ní po příchodu do čela Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu detailněji seznamovat?  Mám na interpretační tradice všeobecně poměrně rozporuplný názor. Je to přitom něco, co člověk musí znát, co má své místo v hudebním vzdělání. Je také zajímavé porovnat, jak některá slavná i méně slavná díla z hlediska interpretace těží z pojetí známých umělců minulosti. Ale všeobecně vzato, například tradiční pojetí Brahmse může být v Německu někdy až únavné. Záleží na tom, o kom se bavíme, samozřejmě! Jestli o Karajanovi nebo Furtwänglerovi anebo jestli máme na mysli všeobecnou mentalitu tak, jak se Brahms často hrává… Slepě následovat tradice se nevyplácí.  Musíte být jako dirigent velmi opatrný, protože ona „tradice“ je často také rutina a špatné návyky. Je ale nutné to respektovat a tradiční pojetí znát. Ale především musíte zjistit, jak tato hudba souzní přímo s vámi. Když jsem přijel do Německa, byl jsem si velmi vědom beethovenovské tradice. Ale když se podíváte do not, vidíte, že Beethoven psal něco zcela jiného než to, co často v rámci tradičního pojetí slyšíme… Myslím tedy, že je potřeba najít dobrý balanc. Respektovat tradice a přitom stále hledat hudební pravdu, mít otevřenou mysl.  Náš úkol dirigentů také je dát skladbu do současného kontextu, a to především na podkladě pečlivého studia partitur. Ještě dnes rádi vzpomínáme na vaše vystoupení v rámci MHF Rozhlasový podzim 2011, kdy jste vystoupil právě v čele Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu. Tehdy jste v rozhovorech nešetřil chválou na své těleso a jeho kvality. Po sedmi letech jste ale pozici šéfdirigenta opustil. Vlastně ve Frankfurtu dokončujete svou první sezonu coby čestný dirigent a s orchestrem zůstáváte nadále v častém kontaktu. Vedení orchestru bude mít od příští sezony nově v rukou kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada. Ve Frankfurtu jste určitě prožil velmi plodné a intenzivní tvůrčí období, jaké tedy máte nové plány?  Víte, pokud to vezmeme z velmi všeobecného hlediska, máme na této zemi pouze limitovaný počet roků života… Cítím, že je důležité, abych zažil a vyzkoušel mnoho věcí, které jsou přínosné pro mne jako umělce i jako člověka. V posledních 25 letech jsem opravdu hodně pracoval. Užíval jsem si to, ale stále více si uvědomuji potřebu změny, touhu více experimentovat, jít za novými věcmi… S rozhlasovým orchestrem ve Frankfurtu mám opravdu stále velmi vřelé vztahy a toto těleso má v mém srdci velké místo. Ale věděl jsem, že pokud chci ještě zažít zcela nové příležitosti a více v hudbě experimentovat, musí ta změna být zkrátka teď. Myslím, že se mi v 70 letech nebude chtít tolik cestovat. Navíc přišla nová nabídka – pozice šéfdirigenta v Symfonickém orchestru NHK v Tokiu. Myslím, že to je nejlepší asijský orchestr a chtěl jsem vidět, jak tato s nadsázkou řečeno „Berlínská filharmonie Asie“ bude pracovat. Vždy jsem tento orchestr obdivoval. Má obrovskou tradici a pro mne je tato nabídka výzvou, kterou chci zkusit. Mým cílem není „být někde na dalším místě na dlouhou dobu“.  Za vším byl pouze pocit potřeby změny, na který jsem velmi rychle reagoval a využil tuto příležitost, která je samozřejmě svým způsobem jedinečná.

 
Frankfurt Radio Symphony Orchestrafoto: Alexander Englert

To je ale zajímavé, protože říkáte, že byste si přál více experimentovat. Přitom právě japonské publikum a japonské orchestry všeobecně patří k velmi tradičním. Nemám pocit, že by se jednalo o vhodné  místo k různým repertoárovým experimentům... Jak to ale vnímáte vy?  Tady se musím vrátit na začátek. V roce 1985 jsem měl jako dirigent ještě na studiích svůj první profesionální koncert. Od té doby jsem se nezastavil, možná tak na týden během Vánoc. Takže co se týká repertoáru, mám po těch letech velmi jasný plán skladeb, které jsou pro mne osobně důležité. Navíc také musíme vzít v úvahu, že rozsáhlý repertoár má několik více i  méně důležitých vrstev. Studoval jsem hodně severské hudby, ruské, francouzské, německé… Pro mne teď není důležité nasměrovat se na studium nových skladeb – a to mimochodem říkám ve chvíli, kdy se každý rok stále učím na 20 velkých partitur...  Ale chci se nyní zaměřit na díla, která pro mne osobně opravdu hodně znamenají. Co se týká Symfonického orchestru NHK v Tokiu, máte pravdu, je to tradiční hudební prostředí. Ale budu mít v ruce orchestr, který má mnohé silné stránky. A ty bych rád využil, více je prohloubil a také z nich těžil – a to je například německá romantická hudba. V sezoně 2015 / 16 začínáme velkým projektem Richarda Strausse. Také připravujeme severský projekt, ve kterém se bude zrcadlit linie Carla Nielsena a Jeana Sibelia. A samozřejmě budeme uvádět ještě tradičnější repertoár – Mozarta, Haydna… Musím přiznat, že právě hudbu těchto dvou skladatelů moc často nediriguji. Vypadá to, že vás to mrzí, přitom máte tuto hudbu zjevně rád. V čem je problém?  V současném světě je totiž opravdu těžké najít příležitost i správný orchestr, se kterým provedete Mozartovy symfonie opravdu dobře. Někdo to dělá, ještě méně dirigentů to dělá dobře… Jenomže abyste mohli opravdu dobře provést Mozarta, musíte perfektně znát jeho styl i chápat operativní charakter Mozartovy symfonické hudby. A já jsem zatím nenašel místo, kde bych se mohl práci na Mozartově symfonické hudbě věnovat delší dobu. Příležitostná interpretace například nejčastěji uváděné Mozartovy Symfonie č. 41 „Jupiter“ není to, co hledám a co může přinést skutečně úspěšné provedení této hudby. Na to je potřeba určitá koncentrace, možnost Mozartovu hudbu uvádět pravidelně, třeba po dobu pěti let. Tak dlouho opravdu může trvat, než se s tělesem do mozartovského stylu propracujete, hudbu dokonale procítíte, pochopíte a přijmete za svou. Pro mne je právě tento přístup nyní důležitější, než stále objevovat nový repertoár, který poté provedete jednou, dvakrát… a tak dále.

 
Paavo Järvifoto: Mathias Bothor

Náš rozhovor jsme začali vzpomínkami na vašeho tatínka, světoznámého dirigenta Neema Järviho. Dnes jste vlastně takový rodinný dirigentský klan, dirigentem se stal i váš mladší bratr Kristjan… Už několikrát jste v rozhovorech zdůraznil, jak rád se často vracíte do Estonska. Ostatně v roce 1980, kdy váš otec s celou rodinou emigroval do USA, vám bylo pouhých 17 let. Zajímavé je, že váš otec zastává v Estonském národním symfonickém orchestru pozici uměleckého ředitele, zatímco vy uměleckého poradce. Jak v tomto ohledu vaše spolupráce probíhá?  Opravdu jediné místo, kde se s otcem potkáváme na delší dobu, je už po mnoho let Estonsko  - a to navíc pouze v letním období, kdy pobýváme v malém estonském městě Pärnu. Právě tady po celé léto vedeme mezinárodní hudební festival, který probíhá společně s Järviho hudební akademií pro mladé dirigenty (Pärnu Music Festival and Järvi Akademy, pozn. red.).  Pro mne je to jedna z nejkrásnějších věcí, které dělám. Už před časem jsem objevil, že se mi velmi líbí pedagogická práce. Je to jako zrcadlo. Když učíte mladé dirigenty, učíte se tím možná více než oni… Nutí vás to znovu promýšlet spoustu věcí, které jinak berete jako samozřejmost. Vlastně letos v létě na tomto festivalu budu dirigovat právě Dvořákovu Šestou symfonii. V rámci festivalu totiž každoročně působí vynikající festivalový orchestr složený z mnoha mladých hráčů z celého světa a samotná akademie má asi 20 studentů dirigování. Všichni hudebníci také hrají komorní hudbu a chodí na samostatné lekce hry na jednotlivé nástroje. A co se týká Estonského národního symfonického orchestru, víte, já jsem vedle tohoto tělesa vyrůstal. Byl jsem dítě, když v něm kdysi v 60. a 70. letech jako šéfdirigent působil můj otec. Od roku 2002 jsem tu uměleckým poradcem a právě já jsem inicioval, aby se k tomuto orchestru vrátil i můj otec. To se stalo v roce 2010.  Myslím, že bylo důležité, aby své znalosti a zkušenosti přinesl zpět do své vlasti. Navíc tato země to velmi potřebuje. A naše role nejsou pouze umělecké. Pokud jsem požádán, tak jako poradce předám nějakou radu nebo mluvím jménem orchestru na důležitých místech – ať už co se týká žádostí o podporu, pomoc nebo zviditelnění orchestru. Jsme malá země, je to spíše symbolická misijní práce a pro nás také velká radost. Paavo Järvi nejprve studoval dirigování a hru na bicí nástroje na Hudební škole v rodném Tallinu. Začátky jeho strmé a úspěšné dirigentské kariéry můžeme vystopovat od roku 1985, kdy po studiích na Curtisově hudebním institutu v USA a jako  žák Leonarda Bernsteina začínal velmi záhy dirigovat přední světové orchestry. V sezoně 2010 / 2011 dokončil své úspěšné desetileté působení jako v pořadí 12. hudební ředitel amerického Symfonického orchestru Cincinnati. Od roku 2004 je uměleckým ředitelem Německé komorní filharmonie v Brémách. Právě za své nahrávky kompletu Beethovenových symfonií s tímto tělesem získal v roce 2010 cenu ECHO Klassik pro nejlepšího dirigenta roku. Sezona 2006 / 2007 byla první z jeho sedmiletého působení na pozici šéfdirigenta Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu. Od sezony 2013 / 2014 zůstává v roli čestného dirigenta tohoto tělesa. Změnu přineslo nové angažmá šéfdirigenta v Symfonickém orchestru NHK v Tokiu, které Järvi zahájí v září 2015. Zároveň zůstává již čtvrtým rokem šéfdirigentem Pařížského orchestru. Jeho výkony opěvují britské The Times, španělský El País či BBC Music Magazine. V této sezoně diriguje mimo jiné Mnichovskou a Vídeňskou filharmonii.
http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/vyrustal-jsem-obklopen-ceskou-hudbou.html