Saturday, September 28, 2019

LES SYMPHONIES DE SCHUMANN PAR PAAVO JÄRVI

artalinna.com
Marc Darmon
29.09.2019



On a l’habitude de sous-évaluer, voire de dénigrer l’œuvre symphonique de Schumann. Il faut reconnaître que le romantique Schumann (comme Schubert avant lui) s’est surtout magnifiquement illustré dans les œuvres pour le piano, les lieder et la musique de chambre. Composer des symphonies après Beethoven était impressionnant, il est vrai. On a reproché également à ces symphonies une orchestration maladroite. Mahler s’est même senti obligé de les ré-orchestrer (très réussi). Le film que Paavo Järvi a fait réaliser dans des conditions incroyables fera taire tous ces commentaires, tant l’inventivité de l’interprétation et l’allègement de la structure orchestrale mettra tout le monde d’accord sur la qualité de ces quatre symphonies. Ces symphonies imagées sont inventives, riches, archi-romantiques, pleine de vie et d’esprit. Par exemple, le flux orchestral du début de la Symphonie « Rhénane » fait penser au bouillonnement du Rhin, le Rhin dans lequel Schumann se jettera quatre ans plus tard. Notons pour l’anecdote que le choral de cuivres de la Quatrième Symphonie a été repris par Wagner dans Parsifal (et non le contraire comme a tenté de le faire croire Järvi à son orchestre durant les répétitions).

L’idée initiale de cette production est un film pédagogique sur les symphonies de Schumann. Très intéressant, il présente l’histoire de Schumann et montre Järvi présentant les œuvres, exemples musicaux à l’appui, avec des extraits des symphonies filmées dans un espace original, un grand hangar du Pier 2 du port de Brème, plus utilisé pour les concerts pop et rock que pour la musique classique, entièrement aménagé pour l’occasion.

Mais l’intérêt du DVD (et mieux encore du Blu-Ray) est l’interprétation intégrale des quatre symphonies, mais dans des conditions de qualité visuelle et acoustique remarquables car prévue initialement pour illustrer le film pédagogique. Les images, couleurs et les contrastes sont superbes, le son vraiment très bien enregistré (vingt-deux micros, vingt-deux pistes, parfait). Et ce qu’il y a à voir et entendre est remarquable.

En effet, Paavo Järvi nous interprète ces symphonies avec l’orchestre idéal, au bon format, véritable ensemble de taille intermédiaire (quatre contrebasses seulement) qui dégraisse la texture orchestrale et qui fait ressortir l’originalité de l’orchestration, très réussie contrairement à la rumeur publique.

Avec des tempos souples, jamais figés, Järvi sait être tantôt léger, très léger, tantôt au contraire profond, variant continument les climats. Surtout depuis son passage à la tête de l’Orchestre de Paris, Paavo Järvi est désormais plus connu que son père, le chef boulimique d’enregistrements Neeme Järvi. C’est un des meilleurs chefs actuels, cet enregistrement le prouve.

http://www.artalinna.com/?p=12089

Tokyo Shinbun


Tokyo Shinbun
Karima Morooka
28.09.2019
Estonia is one of the three Baltic nations famed for gaining their independence from USSR through what came to be widely known as the “Singing Revolution”. It is close to the hearts of Japanese classical music fans as the birthplace of Internationally acclaimed conductor Paavo Järvi, who also serves as NHK Symphony Orchestra’s chief conductor. The Estonian Festival Orchestra established by Järvi, is held in such high esteem that its Tokyo concert was sold out within hours. It is a first-class orchestra on par with, if not better than, the great European orchestras.

Launched in this musical nation, AFEKT is a music festival that celebrates contemporary music. It gave a special concert here in Tokyo this week in collaboration with Japanese musicians, presenting a program that included Estonian contemporary pieces as well as works by Japanese composer Toshio Hosokawa who is featured as the main composer in this year’s festival.

Contemporary music is often considered to be rather difficult and unappealing, but the works of Hosokawa performed in this concert showcase an acute yet delicate expression of a world view that reflects traditional Japanese aesthetics and thus have the power to directly speak to Japanese sensibility. Estonian musicians who took part in the concert are unanimous in that HOSOKAWA is a name every Japanese should be proud of.

Most remarkably, this concert was a vivid display of how similar Japanese and Estonian artistic sensibilities are. The dialogue between Man and Universe or the yearning for oneness with nature portrayed in Hosokawa’s works were also to be seen in the Estonian works performed that night. There is much to be anticipated from future exchanges between the two counties.


Wednesday, September 25, 2019

New version of Arvo Pärt’s If Bach Had Been a Beekeeper… to premiere in Zürich

arvopart.ee
25.09.2019



In the first days of October, the Tonhalle-Orchester Zürich will open their autumn season with Paavo Järvi, who will commence his first season as chief conductor and musical director of this dignified 150-year-old collective. Over three evenings, from 2 to 4 October, a new version of Arvo Pärt’s If Bach Had Been a Beekeeper… will be premiered as the opening piece of the concert.

Composed in 1976, the work has been repeatedly rearranged by the composer in later years. Originally composed for harpsichord, instrumental ensemble and tape, Arvo Pärt created a new arrangement for piano, wind quintet, string orchestra and percussion in 1984. Now, 35 years later, he has returned to the same material and revised the entire score again in spring 2019.

“I wanted to make the work more compact and engaging, and to bring out the musical structure even more clearly. This required slimming the score, so to say,” Arvo Pärt explains. “As it is a very strict system based on the number four and the notes B-A-C-H, it could not be done only with an eraser and scissors,” he adds. “I had to make new calculations throughout the work and change the formula hidden in the music.”

Since 1976, If Bach Had Been a Beekeeper... has been dedicated to the music critic Ofelia Tuisk (1919–1981), a committed supporter and advocate of Arvo Pärt’s work and avant-garde music in general. The unofficial subtitle of the work, Portrait of a Musicologist Against the Background of a Wasp Nest reflects to the taught relationship with the censorship of the time, but also contains references to musical shapes, such as the motif of the letters in Bach’s name and the string part reminiscent of the buzzing of bees.

The composer has been connected with Paavo Järvi through inspiring collaboration for many years. Arvo Pärt: “Paavo Järvi is not only my compatriot, but also a musician whom I highly value and whose musical sensibility I trust. I can offer my newest work into his hands with confidence, and I am looking forward to our cooperation in Zürich.”

Besides Arvo Pärt’s work, the programme for the season opening concerts of the Tonhalle-Orchester Zürich conducted by Paavo Järvi also includes the symphonic suite Kullervo by Jean Sibelius, where the soloists Johanna and Ville Rusanen and the Zürcher Sing-Akademie will be joined by the Estonian National Male Choir (choirmaster Mikk Üleoja).

https://www.arvopart.ee/en/new-version-of-arvo-parts-if-bach-had-been-a-beekeeper-to-premiere-in-zurich/

Sunday, September 22, 2019

Paavo Järvis Liebe zu Sibelius – glühende Intensität statt nordische Schwere

nzz.ch
Marcus Stäbler
22.09.2019

Der neue Chefdirigent des Tonhalle-Orchesters Zürich hat die Sinfonien von Jean Sibelius aufgenommen – mit seiner wegweisenden Gesamteinspielung stellt Järvi das gängige Bild des Finnen von Grund auf infrage.


Jean – eigentlich Johan Julius Christian – Sibelius (1865–1957), hier auf einer Fotografie von 1923, war neben Gustav Mahler der überragende Sinfoniker im Übergang zwischen Spätromantik und Moderne. (Bild: Imago)

Dunkle Wälder, tiefe Seen. Und die unendliche Weite. Kaum ein Text über die Musik von Jean Sibelius kommt, zumindest im deutschen Sprachraum, ohne solche Bilder und Assoziationen aus, die den bedeutendsten nordischen Sinfoniker zu einem komponierenden Naturburschen machen. Zu einem typischen Nationalromantiker, der die Landschaften Finnlands und die vermeintliche Schwermut der nordischen Seele in Töne gekleidet habe.

Aber ist diese Vorstellung tatsächlich in den Werken selbst begründet? Oder doch eher durch die zielgerichtete Rezeption konstruiert? Eine spannende Frage, die eine Gesamtaufnahme der Sibelius-Sinfonien unter der Leitung von Paavo Järvi jetzt neu aufwirft. Sie findet einen ganz eigenen Zugang zur Musik und legt die Vermutung nahe, dass da allzu zu oft und zu lange nicht so genau in die Partituren geschaut, sondern ein liebgewonnenes Missverständnis zementiert wurde.

Fernab aller Routine


Paavo Järvi, seit Saisonbeginn neuer Musikdirektor des Tonhalle-Orchesters Zürich, hat die sieben Sinfonien von Jean Sibelius zwischen den Jahren 2012 und 2016 mit dem Orchestre de Paris einstudiert, aufgeführt und aufgenommen – und konnte dabei gerade nicht an eine lange Tradition anknüpfen; seine Konzertaufnahme ist vielmehr die erste Sibelius-Gesamteinspielung eines französischen Orchesters überhaupt. Aber der vermeintliche Nachteil entpuppte sich als Trumpf, wie Järvi selbst im Beiheft der Produktion herausstellt.

Weil die Musiker hier Neuland betraten, war die Begegnung mit den Sinfonien für sie eine aufregende Entdeckungsreise. Sie folgen ihrem Dirigenten denn auch hochkonzentriert und fernab aller Routine. In den frühen Sinfonien entfachen Järvi und sein Orchester eine glühende Intensität, wie man sie nur von wenigen Interpreten kennt. Das ist etwa in der 2. Sinfonie beispielhaft zu erleben, in deren Finale die Musik von einer drängenden, bisweilen hitzigen Unruhe vorangetrieben wird.

Schon im Kopfsatz weicht Järvi von gängigen Pfaden ab und offenbart eine selten zu hörende Frische, gerade im Vergleich mit Sibelius-Aufnahmen der Vergangenheit. Wirkt der Beginn in der oft als Referenz angeführten Einspielung mit John Barbirolli und dem Hallé Orchestra aus den 1960er Jahren dunkel und schwer, so bekommt die Passage beim Orchestre de Paris einen ganz anderen Aggregatzustand: Sie wirkt flüssiger und lebendiger, weil Järvi nicht bloss ein rascheres Grundtempo anschlägt, sondern dieses Tempo auch immer wieder ein wenig anzieht, um im nächsten Moment nachzugeben. Die Musik steht so nie auf der Stelle, sie atmet und pulsiert organisch und scheint wie befreit von der Last der Tradition, die Sibelius gern als Galionsfigur einer vermeintlich nordischen Trägheit vereinnahmt hat.

Liebevoller Blick


Järvi findet einen eigenen, von derartigen Klischees unbelasteten Zugang. Er hat schon bei seinem professionellen Debüt als Dirigent im Jahr 1985 eine Sinfonie von Sibelius aufgeführt und seither eine besonders enge Beziehung zu dessen Schaffen entwickelt. Diese Nähe ist der Konzertaufnahme mit dem Orchestre de Paris in jedem Werk anzumerken. Durch die Hingabe, mit der Järvi den emotionalen Botschaften nachspürt, aber auch durch einen geradezu liebevollen Blick für die Nuancen. Hinreissend etwa, wie sanft der Dirigent und sein Orchester die Melodie im langsamen Satz der 1. Sinfonie schwingen lassen. Die Streicher formen hier einen nicht bloss leisen, sondern geradezu zärtlichen Klang und finden noch innerhalb von Piano und Pianissimo viele Farbschattierungen. Einer von vielen Belegen für die Sensibilität der Aufnahme und für das exzellente Niveau des Orchesters.

Auch in der 6. Sinfonie verlangt Järvi einen weicheren, weniger rauen Klang als gewohnt. Sphärisch schweben einem da die einleitenden Streicherklänge ins Ohr, wie eine verklärte Himmelsvision. Keine Spur von der Düsternis, die man der Musik von Sibelius ja gern als Dauerzustand unterstellt. Ein Weichzeichner ist Järvi gleichwohl nicht, die Wucht der Musik tritt klar zutage. Er meidet das Phlegma, das man mitunter von anderen Interpreten hört und deshalb dem Komponisten selbst anlastet. Auch in der 4. Sinfonie, dem vielleicht avanciertesten Werk.

Kammermusikalische Sorgfalt

In dieser Vierten aus den Jahren 1909 bis 1911 schlägt Sibelius tatsächlich einen schwermütigen Ton an und gräbt sich oft in die dunklen Klangschichten des Orchesters hinein. Die eigentümliche Polyphonie erwächst aus einem Kernintervall, dem Tritonus, den Sibelius gleich in den ersten Takten einführt. Auch hier, in der düsteren Welt der Vierten, wahrt Paavo Järvi einen transparenten Orchesterklang, er modelliert die Strukturen mit kammermusikalischer Sorgfalt und verbindet diese Disziplin im Klang und im Zusammenspiel mit der Suche nach dem Ausdrucksgehalt der Musik. Dabei erkundet er die vergrübelten Momente und die Seelenschwärze ebenso empathisch wie den Überschwang oder das Schwelgen in anderen Werken.

Auch romantische Schwärmerei hat sich Sibelius ja bisweilen gegönnt, besonders schön in der Fünften. Deren Finale entfaltet eine hymnische Pracht, mit einem unvergesslichen Thema, das nach Auskunft von Sibelius selbst vom Anblick eines Schwarms aus sechzehn Schwänen am Himmel inspiriert ist. Hier scheint die Musik tatsächlich auf breiten Flügeln abzuheben – und schwingt sich zu einer Grösse auf, wie sie nur echten Meisterwerken eigen ist.

Jean Sibelius: Die 7 Sinfonien. Orchestre de Paris, Paavo Järvi (Leitung). RCA Red Seal CD 19075924512 (3 CD).

https://www.nzz.ch/feuilleton/paavo-jaervis-liebe-zu-sibelius-gluehende-intensitaet-statt-nordische-schwere-ld.1509824

Thursday, September 19, 2019

Järviovský festival u Baltu

casopisharmonie.cz
Alena Sojková
16.09.2019


Florian Donderer a Truls Mørkfoto: Taavi Kull
Cesta na festival v estonském Pärnu vznikla náhodou. Rozhovor s Neemem Järvim, o který jsem od jara usilovala, bylo možné osobně uskutečnit buď v Japonsku, nebo v USA, nebo v Estonsku. Nezaváhala jsem. A neprohloupila jsem. Vedle setkání s hlavou muzikantské rodiny jsem v Pärnu strávila týden, během něhož jsem hodně uvažovala o poslání a náplni hudebních festivalů.



Estonský Pärnu festival se koná od roku 2011. Neznamená to však, že hudební život na pobřeží Baltu je tak krátký. Po staletích nadvlády Švédů, Němců a Rusů se v 19. století, podobně jak to prožily jiné malé národy, probudil v Estoncích národní duch a vedle jiných oblastí začali zdůrazňovat i své hudební bohatství. Před sto padesáti lety založili v Tartu národní buditelé Lydia Koidula a Johann Voldemar Jannsen Festival písní a tanců (Laulupidu), který se nyní koná v Tallinu. O tom, jak velkou pozornost tato přehlídka amatérských sborů a tanečních souborů dosud přitahuje, svědčí množství návštěvníků letošního závěrečného vystoupení – přes šedesát tisíc lidí – i počet účinkujících – přes tisíc. Nelze pominout ani motto, pod kterým se letos přehlídka konala: „Má vlast je má láska.“

V tomto kontextu je třeba pohlížet i na mnohem menší, doslova rodinný Pärnu festival. V roce 2011 jej oficiálně založil Paavo Järvi, ovšem i zde platí ponaučení o třech bratřích a síle tří prutů. Jako dirigenti i dramaturgové se tu setkávají patriarcha rodu Neeme a jeho synové Paavo i Kristjan, aktivně se účastní flétnistka Maarika, další z hudebních potomků Neeme Järviho.

Proč se tento letní festival s nezaměnitelnou atmosférou koná právě v tomto přímořském letovisku? Jak vysvětluje Neeme Järvi, jeho rodina je s tímto místem velmi silně spjata. V roce 1901 se tam narodila jeho matka a také on sám má k němu velmi blízko. „Hodně jsem se kamarádil s vynikajícími ruskými umělci, kteří později přijížděli do Pärnu, jako byli David Oistrach, Gennadij Rožděstvěnskij, Mstislav Rostropovič, Dmitrij Šostakovič. To byla celá Moskevská konzervatoř! Kamkoliv se totiž hnul Oistrach, všichni jeho studenti a kolegové ho následovali,“ vzpomíná. A protože má Neeme Järvi v sobě hluboce zakořeněný pocit vlastenectví, v žádném rozhovoru neopomene zmínit, že právě v Pärnu přečetl 23. února 1919 prezident Ants Piip prohlášení estonské nezávislosti.


Paavo Järvi a Errki-Sven Tüürfoto: Kaupo Kikkas




Díky letním pobytům tolika významných hudebních osobností se v Pärnu konaly i v minulosti hudební festivaly. Jmenovaly se různě – Festival Davida Oistracha, poté Järvi festival, nyní Pärnu festival, jehož součástí nejsou jen koncerty, ale i dirigentské master classes Neeme Järviho, které se konají od roku 2000. Sjíždějí se sem mladí dirigenti z Japonska, Číny, Ameriky, Austrálie, Ruska a celé Evropy. Zapomenout nesmíme ani na Järviho akademii, jejíž účastníci dostávají během festivalu příležitost k vystoupením před publikem.
Koncerty s atmosférou

Letos se hudební festival v Pärnu konal od 15. do 21. července. Tento devátý ročník se odehrával ve znamení šedesátin významného estonského skladatele a celoživotního přítele Paava Järviho Erkki-Svena Tüüra, jehož kompozice zazněly na pěti koncertech. Na celkem osmi koncertech festivalu vystoupily Estonský filharmonický orchestr, Komorní orchestr Tallin a ansámbly složené z posluchačů Järviho akademie. Pozváno bylo i komorní sdružení ve složení Hugo Ticciati (housle), Jamie Walton (violoncello), Janne Thomsen (flétna), Christoffer Sundqvist (klarinet) a Heiki Kärkkäinen (klavír), které se aktuálně věnuje projektu Sever u Baltu (North Around the Baltic Sea). Pro našince byly objevné skladby Raminty Šerkšnyté, Tönu Körvitsu, Sebastiana Fagerlunda i Erkki-Svena Tüüra.

Většina koncertů (až na dvě výjimky, které se odehrály v Muzeu moderního umění a ve Ville Ammende, kde se pravidelně pořádá dětský koncert) se konala v moderní koncertní hale, jež byla v Pärnu postavena v roce 2002 a jež pojme na tisíc návštěvníků. Akustika jejího sálu je považována za jednu z nejlepších v Estonsku.

Koncerty mají nezaměnitelnou atmosféru. Navštěvují je jak místní, tak hosté, kteří plánují svou letní dovolenou v Pärnu právě na festivalový týden – a to se netýká jen Estonců, ale podle slov ředitele festivalu Kristjana Hallika i hostů z celé Evropy. Ve foyer je slyšet vedle estonštiny a ruštiny rovněž němčina či angličtina.


Matthew Huntfoto: Kaupo Kikkas



Paavo Järvi a EFO

Na dvou koncertech se představil Estonský festivalový orchestr (EFO), který v roce 2011 sestavil Paavo Järvi. Tento ansámbl založil zprvu pro potřeby pärnského festivalu jako letní rezidenční těleso, ovšem již v srpnu 2017 se vydal na své debutové turné po zemích omývaných Baltem (Lotyšsko, Finsko, Dánsko a Švédsko) a v následujícím roce podnikl první evropské turné, které kromě jiných vystoupení zahrnovalo i koncerty na londýnských Proms či v hamburské Elbphilharmonii. V témže roce Estonský festivalový orchestr nahrál své první album s díly Dmitrije Šostakoviče (viz recenze v Harmonii 6/2019). Letos zjara sklízel EFO úspěchy na turné v Japonsku, kde kromě jiných míst vystoupil i v tokijské Suntory Hall.

V Estonském festivalovém orchestru usedají jedni z nejlepších hráčů evropských orchestrů, včetně Estonců působících v zahraničí (Concertgebouworkest, London Symphony Orchestra, Orchestre National de France, Německá komorní filharmonie Brémy, Frankfurtští rozhlasoví symfonikové…). Koncertním mistrem EFO je Florian Donderer, dlouholetý koncertní mistr Německé komorní filharmonie Brémy a primárius Signum Quartet, všestranný hudebník, který vyniká v orchestrální i komorní souhře a věnuje se i sólové a dirigentské činnosti. Jak podotýká Neeme Järvi, každý z členů EFO, ať sedí na jakékoli židli, má kvality prvních hráčů svých skupin. Nebudu vlídného čtenáře zahlcovat jmény všech muzikantů, kteří mě v orchestru zaujali, ale některá zmínit musím. Nepřeslechnutelní byli hornista Alec-Frank-Gemmil, klarinetista Matthew Hunt či flétnista Michel Moragues. Českého posluchače pak blaží, že nepostradatelnou sólistkou Estonského festivalového orchestru je i harfistka Jana Boušková, která se letos blýskla v nové kompozici Kristjana Järviho Korale for 80.

Někteří kritici přirovnávají EFO k lucernskému výběru Claudia Abbada (však někteří členové EFO v něm hráli, minimálně klarinetista Matthew Hunt, ale o něm bude ještě několikrát řeč). Poměřováno muzikalitou, hráčskými dovednostmi, technikou, respektem jednoho k druhému a vřelým vztahem ke svému dirigentovi to jistě může být pravda. Měla jsem možnost se v průběhu celého týdne zúčastnit všech čtyřhodinových zkoušek EFO. Zaujalo mě nasazení a koncentrace hráčů, jejich bezchybná příprava a otevřená komunikace s dirigentem i se sólisty. Zajímavý byl i způsob, jakým Paavo Järvi vede zkoušky. Zkouší po větších celcích, nechá připravený orchestr určitý úsek odehrát, poté se k němu znovu vrátí a pokračuje dál. Nedrobí zkoušení do několika taktů, spíše sleduje, zda zvuk a provedení odpovídají jeho sluchové představě.


Neeme Järvi a Elina Nechayevafoto: Taavi Kull



Pärnu plné hudby

Festival nemohl pochopitelně otevřít nikdo jiný než Neeme Järvi. S výhradně mozartovským programem řídil v pondělí 15. července Komorní orchestr Tallin a Estonský filharmonický sbor. Již tento první večer ukázal, že do Pärnu se sjíždějí interpretační špičky – ať to byla mladá estonská sopranistka Elina Nechayeva, či Rakušan Wenzel Fuchs, sólový klarinetista Berlínských filharmoniků. Nechayeva lehounce vyzpívala Exsultate, jubilate, Fuchs v Klarinetovém koncertu A dur okouzlil svým měkkým, hebkým tónem, zpěvností a hravou interpretací. Vrcholem zahajovacího večera byly Mozartovy Vesperae Solennes de Confessore se skvěle znějícím Estonským filharmonickým sborem. Bylo zážitkem sledovat Järviho práci s orchestrem, sborem i sólisty. Ve svém věku (dvaaosmdesát let) už si nepotřebuje „rvát vlasy“, jeho uměřená gesta jsou elegantní a účinná, vše má pod kontrolou. Dokonce stačil komunikovat i s publikem – když se ozval po první větě klarinetového koncertu potlesk, obrátil se k posluchačům a žertovně jim zahrozil prstem ve smyslu „Co mi to, moji drazí, děláte?“. A ještě jeden postřeh z vystoupení Neeme Järviho. Vyznačuje se skromností a současně noblesní sebejistotou, s níž po produkci sám sebe upozadí a tváří se, že potlesk nepatří jemu, ale pouze sólistům a orchestru. Hádám, že to není jen rys moudrého stáří, ale obecně vlastnost jeho osobnosti, jak mohu ostatně potvrdit po osobním setkání.

V úterý 16. července byly na programu dva koncerty: již zmiňovaný komorní projekt Sever u Baltu a noční koncert, který dirigoval Kristjan Järvi. Hrál Komorní orchestr Järviho akademie s mnoha sólisty. Za všechny jmenuji jen gruzínskou klavíristku Dudanu Mazmanushvili, která publikum doslova uhranula v koncertu pro klavír a smyčce Giyi Kancheliho Valse Boston. Vedle Kancheliho, Pritskera a Tüüra se program více méně koncentroval do skladby Kristjana Järviho New York Songs z roku 2018. Nejsem sama, kdo si v ten večer pomyslel, že méně by možná bylo více. Efektní skladba přehlušující vcelku prázdnou výpověď robustními nástrojovými party donekonečna rozvíjela pár témat a zdálo se, že nikdy neskončí. Obecenstvo však bylo touto prskavkou energie nadšeno a vyžádalo si několik přídavků.

To následujícího večera – ve středu 17. července – se zatelelilo srdce příznivce mladých muzikantů. Jako sólisté, komorní i orchestrální hráči vystoupili za podpory svých učitelů posluchači Järviho akademie sdružení do Sinfonietty. Zaujal houslista Nicolas Dautricout, ve Smyčcovém oktetu Reinholda Glièra zase bylo potěšením poslouchat profesionální sehranost okořeněnou mladistvou radostí. Ve Stravinského Pulcinelle se u dirigentského pultu Sinfonietty vystřídalo pět posluchačů dirigentských master clasess, z toho dvě ženy. Všichni podali suverénní výkon, byť na některých byla trochu znát tíha okamžiku. Několik dirigentů měl i závěrečný Koncert pro lesní roh a orchestr Richarda Strausse, v němž exceloval Brit Alec Frank-Gemmill.

Ve čtvrtek 18. července poprvé vystoupil Estonský festivalový orchestr, řízený Paavem Järvim. Na programu byly L’ombra della croce Erkki-Svena Tüüra, Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka, Korale for 80 Kristjana Järviho a První symfonie Carla Nielsena. Po rozjímavém Tüürovi přišel na řadu proslulý Dvořákův cellový koncert. Sólového partu se ujal norský violoncellista Truls Mørk, známý českému publiku z vystoupení s Českou filharmonií letos v březnu. Tento sólista je zván k nejlepším orchestrům světa a spolupracuje s věhlasnými dirigenty. Proto byla namístě zvědavost, jak pojme ikonickou českou skladbu. Základním dojmem z jeho interpretace je vážnost, potemnělost, smutek. Tam, kde máme v uchu lkavost nástroje, se u Mørka ozývá spíše nářek, nad Dvořákovou líbezností vítězí severská melancholie a pochmurnost. Interpretačním zážitkem byl pro mě dialog klarinetu (Matthew Hunt) a flétny (Michel Moragues) na konci druhé věty. Korale for 80 Kristjana Järviho je půvabná skladba – se sólem napsaným pro Janu Bouškovou, v níž se mísí zadumané plochy s motivy estonských lidových tanců až po jazzové prvky. Nielsenova První symfonie je plná vzdoru, vzrušení, ale i něhy, místy zazní taneční motivy. Orchestr toto dílo zahrál vskutku na světové úrovni, obdivuhodná byla zejména přesnost v souhře, preciznost v dynamice, excelentnost smyčců a nedostižnost dechů (opět vábivý klarinet Matta Hunta).


Paavo Järvifoto: Kaupo Kikkas




Co mě v průběhu celého festivalového týdne hodně upoutalo, byla vedle výborných orchestrálních i sólových výkonů dramaturgie festivalu bez podbízení se vkusu publika. To v plné míře platí i o dalším koncertu 19. července, na kterém vystoupili členové EFO v různých komorních seskupeních. Program? – Berg, Webern, Ligeti, Sibelius, Korngold. Podle mě dosavadní vrchol festivalu, už známí hráči předvedli své další dovednosti. Jako interpretační klenot si odnáším Ligetiho Šest bagatel pro dechový kvintet (a už snad ani nebudu zmiňovat, že na klarinet hrál Matt Hunt).

Galakoncert posluchačů Järviho akademie – hráčů i dirigentů – se uskutečnil v sobotu 20. července s vydatnou podporou všech členů EFO, kteří zasedli v hledišti. Zadumanou skladbu Ester Mägi Bucolic vystřídala Honeggerova Liturgická symfonie, se kterou se orchestr i s vydatnou pomocí mladých adeptů dirigování vyrovnal více než se ctí. Dařily se jim plynulé dynamické přechody, pochvalu zaslouží dechy. Pro hráče nemusí být snadné reagovat v každé větě na jiný dirigentský styl, protože prostor byl opět dán všem účastníkům dirigentských master clasess, ale na vyznění hry se to neprojevilo. Po Dvojkoncertu e moll Maxe Brucha mladí zahráli Mozartovu Pražskou symfonii. Otevřel ji Ian Niederhoffer s velkým osobním nasazením a dirigováním zpaměti, orchestr upoutal krásnými smyky. Druhá věta proběhla dosti nevzrušivě, svůj podíl na tom měl Taavi Oramo s poněkud monotónním přístupem k vedení orchestru. Zato ve třetí větě José Soares Filho nastoupil s takovým drajvem, že orchestr hrál jako vyměněný.

Závěrečný koncert v neděli 21. července byl pochopitelně v rukách Paava Järviho a Estonského festivalového orchestru, svůj podíl na mimořádnosti večera měl estonský basista Ain Anger. Na úvod zazněla skladba Erkki-Svena Tüüra z roku 2015 Külva tuult… (Sow the Wind…), vzrušující, znepokojivá, působivá. Orchestr se oddal zvukům větru, do nichž zasáhla překrásná sóla houslí (Florian Donderer) a violy – díky této skladbě a jejímu provedení bylo hned jasné, že půjde o výjimečný večer. To se potvrdilo hned poté – s Angerovou interpretací Musorgského Písní a tanců smrti. Osmačtyřicetiletý Ain Anger, sólista významných evropských operních domů, wagnerovský pěvec a vyhledávaný představitel Gremina v Evženu Oněginovi i Komtura v Donu Giovannim, byl pro mě asi největším objevem festivalu. Už během zkoušek se nešetřil, zpíval naplno, hlasově i výrazově, přesto jeho výkon na koncertu byl ještě lepší. Mám pro něj pouze superlativy – nádherný znělý hlas, krásná měkká nasazení, srozumitelná výslovnost ruštiny, nespočet výrazových poloh. Kéž bychom ho mohli slyšet i v Praze – on sám se tomu nebrání, ba rád by se pražskému publiku představil. Po emocionálně i hlasově vypjatých Musorgského písních jen tak lehce zazpíval proslulou árii Gremina a kontrast a uvolnění byly tak silné, že se člověku samovolně spustily slzy. Vyvrcholením koncertu i celého festivalu byla Symfonie č. 2 c moll Petra Iljiče Čajkovského. Skladbu poněkud upozaděnou slavnějšími a hranějšími symfoniemi zvolil Paavo Järvi právě pro její „národní“ obsah a díky ní ukázal, co všechno svede EFO zahrát. Vřelost i rozkošatělost zvuku, zpěvnost a tanečnost, ve vypjatých forte a allegrech nemizí ani jedna nota „pod pultem“, dirigentovi roste pod rukama monument zbavený patosu, avšak ne hrdosti a oslavy národa.


Paavo Järvi a Errki-Sven Tüürfoto: Kaupo Kikkas



Porozhlédnout se za humny

Pärnský festival nelze srovnávat s tradičními hudebními přehlídkami, kam zajíždějí světové orchestry a žádaní sólisté. Příští rok bude teprve slavit deset let trvání. To, co se však dirigentům z rodiny Järviových podařilo vybudovat, je úctyhodné a nenapodobitelné. Od struktury, která zahrnuje akademii pro mladé hráče a dirigenty, vystoupení Estonského festivalového orchestru a různých komorních seskupení po objevnou dramaturgii přinášející vedle klasických děl (Dvořák, Mozart, Čajkovskij, Musorgskij) díla severských autorů (Nielsen, Sibelius, Tüür, Vasks, Pärt) a neobávající se ani současných autorů nebo klasiky 20. století (Schönberg, Honegger, Bruch, Webern, Berg, Ligeti, Körvits, Fagerlund, Kristjan Järvi).

Rodinný až intimní ráz festivalu podtrhuje možnost každodenního setkávání s muzikanty, pro které je Pärnu nejen usilovnou prací, ale i příležitostí ke vzájemnému poznávání a hovorům s kolegy. A co nelze nezmínit, je účast kritiků a muzikologů z celé Evropy. Od Londýna, Paříže, Hamburku, Berlína, Haagu, Madridu po St. Petěrburg. I to svědčí o kvalitní práci managementu a agentur pečujících o bezchybný chod festivalu.

Paavo Järvi mi poslední den řekl: „Pärnu je pro mě místo snů. Kvůli mé rodině, kvůli mému dětství, kvůli mému otci, nejlepšímu a nejlaskavějšímu člověku na světě, výbornému muzikantovi, díky němuž se věnuji hudbě. Je to místo, kde jsem vyrůstal. Tento festival je vrchol mé sezony. Miluji Pärnu.“

Friday, September 13, 2019

Paavo Järvi: balansi saavutamine töö ja vaba aja vahel on jube keeruline

kultuur.err.ee
13.09.2019

Eesti on tuntud kui dirigentide kasvulava. Paavo Järvi on kindlasti üks neist. 3. septembril kuulutas Opus Klassik Paavo Järvi ka aasta dirigendiks. "OP" rääkis dirigendiga sellest, kas ta julgeks end juba legendaarseks pidada, kuidas on tal on tasakaalu leidmisega töö ja vaba aja vahel ning mida ta arvab oma uuest koduorkestrist Zürichis.


"Legendaarsuse küsimus on selline asi, millele mina vastata ei saa, sest minu jaoks on legendaarsed need, kes on juba ammu surnud ja kelle plaatidega ma üles kasvanud. Igasugused Furtwänglerid ja Karajanid ja kõik sellised suured inimesed," selgitas Järvi.

"Tänapäeval öeldakse, et kõik on legendaarne. Mina ütleks, et isa on küll legend ja loomulikult inimene nagu Arvo Pärt on legend. Aga minul on sinna veel tükk aega ja seda ei peaks üldse mina rääkima. Teised võivad rääkida, mina ei pea sellest üldse rääkima," lisas ta.

Ta rääkis, et tema isa Neeme Järvi on talle öelnud küll, et ta ei tohiks end üle töötada ja tööga ära tappa. Aga selle balansi saavutamine on Järvi sõnul jube keeruline. "Mul on alati olnud kas liiga vähe või liiga palju. Ma ei ole kunagi tundnud, et mul on sellist keskmist teed kerge leida."

Liiga vähe aega on Järvil alati olnud. "Mul on kaks tütart, kellega ma olen liiga vähe aega veetnud nende elu jooksul. Üks on 15 ja teine saab nüüd 13." Ta lisas, et plaane tuleb neil mitu aastat perega ette teha, kuna seda dikteerivad lepingud orkestritega. Näiteks leping Zürichi orkestriga Tonhalle on tehtud viieks aastaks ja ka selleks perioodiks on enam-vähem perega ka plaanid paigas.

Šveitsist ja šveitslastest rääkides tunnistas Järvi, et talle meeldib praegu nende juures kõik. "Mulle meeldib see, et on traditsioon, et on stabiilsus. Kui itaallasi peetakse väga emotsionaalseks ja prantslasi väga kapriisseteks, siis šveitslased on selle vastand. Nad on hästi pragmaatilised. Nad on hästi kindlad, hästi punktuaalsed. Kõik õpitakse korralikult ära. Kvaliteet siiamaani loeb ja on nende esimene prioriteet."

https://kultuur.err.ee/980332/paavo-jarvi-balansi-saavutamine-too-ja-vaba-aja-vahel-on-jube-keeruline