Kde jinde oslavit narozeniny Arvo Pärta než v Pärnu? Festival připomněl devadesátiny světoznámého skladatele
Neeme Järvi, zásadní postava pro estonskou hudbu
Festivalové koncerty se konají na několika místech Pärnu – v kostele svaté Alžběty, ortodoxní katedrále Proměnění Páně, secesní Ville Ammende, historické Městské hale, centrem většiny z nich je však Koncertní hala pro tisíc návštěvníků, postavená v roce 2002, jejíž akustika je považována za jednu z nejlepších v Estonsku. O její vznik se zasloužily hlasy mnoha umělců, jeden z nejsilnějších patřil letos osmaosmdesátiletému dirigentu Neeme Järvimu, který po celý život propaguje estonskou hudbu a je velkým podporovatelem mladých estonských hudebníků.
Celá rodina Järviových trávila každé léto v Pärnu, které se stalo i oblíbenou destinací významných ruských hudebníků, kteří se aspoň na čas vzdálili sešněrovaným podmínkám, a byť stále na sovětské půdě, mohli zde dýchat volněji. Setkávali se tu Dmitrij Šostakovič, David Oistrach, Neeme Järvi a další spříznění umělci. K blízkým rodinným přátelům patřil skladatel Arvo Pärt, jehož skladby Neeme premiéroval a některé mu byly i věnovány. Známé jsou okolnosti premiéry Pärtova díla Credo, které v roce 1968 v Talinnu dirigoval Neeme Järvi. Šokovaní posluchači žádali opakování, avšak skladba byla krátce nato v Sovětském svazu zakázána. Atmosféra nesvobody nakonec dovedla oba umělce do emigrace. Neeme Järvi přesídlil v roce 1980 s rodinou do USA, aktivně se na kulturní scénu Estonska vrátil po vyhlášení estonské suverenity v roce 1991. Vřelý vztah ke své zemi a její kultuře předal i svým dětem, Paavovi, Maarice a Kristjanovi. „Moje babička Elss žila v Pärnu a jako dítě jsme sem s rodinou každý rok jezdili na letní prázdniny. Nejšťastnější vzpomínky mám na dětství strávené tady. Vzpomínám si, jak jsem bezstarostně bloudil po plážích, u řeky a v lesích. Když vzpomínám na nejlepší období svého života, vždycky se mi vybaví právě toto místo,“ přibližuje Paavo Järvi svůj blízký vztah k tomuto městu.
Estonská oslava Pärtových devadesátin
V roce 2009 založili Paavo a Neeme dirigentskou Järvi Academy, v roce 2011 následoval první ročník Hudebního festivalu v Pärnu. Letošní 15. ročník byl dedikován Arvu Pärtovi a jeho devadesátým narozeninám. „Věřím, že estonská kultura je nejlépe reprezentována hudbou, která přirozeně vyjadřuje náš národní hlas. Naše země může být malá, ale ikonickou hudbu Arvo Pärta miluje celý svět. Zatímco svět si bude letos připomínat jeho 90. narozeniny, je pro nás dvojnásob smysluplné slavit je zde v Pärnu, protože Arvo je blízkým rodinným přítelem tak dlouho, kam až moje paměť sahá,“ říká Paavo Järvi.
Pärtova hudba zněla na každém z osmnácti festivalových koncertů, jež navštívilo 25 tisíc posluchačů. Do Pärnu přijelo tři sta hudebníků, studentů a učitelů, představilo se pět orchestrů včetně Městského orchestru Pärnu, orchestrů složených z posluchačů instrumentální akademie, ansámblu Estonské nadace hudebních nástrojů, Nordic Pulse Orchestra a toho zásadního – Estonského festivalového orchestru (EFO), jejž tvoří špičkoví hráči evropských orchestrů, které Paavo Järvi zná a osobně je zve, a talentovaných mladých estonských hráčů, získávajících tak zkušenosti vedle skvělých kolegů. Koncerty EFO řízené Paavem Järvim patří na festivalu k nejvyhledávanějším, jsou okamžitě vyprodány a řadí se k tomu nejlepšímu, co člověk může během sezony slyšet. Domovskými orchestry jeho členů jsou například Tonhalle Curych, Mnichovská filharmonie, Německá komorní filharmonie Brémy, Frankfurtský rozhlasový orchestr, Göteborský symfonický orchestr a další významná tělesa. Výrazné hráčské individuality spojuje nadšení ze společné práce s Paavem Järvim a ochota tvrdě pracovat i po skončení náročné sezony.
Česká stopa v Järvi Academy
Do dirigentské akademie bylo letos vybráno dvacet účastníků. Byli mezi nimi jak mladí studenti, tak ostřílenější hudebníci, kteří se chtějí ve své profesi zdokonalit pod vedením Paava a Kristjana Järviových a dlouholetého pedagoga akademie Leonida Grina. Zásadní osobností akademie je Neeme Järvi, který vždy neúnavně sledoval výkony mladých adeptů dirigování a své rady doprovázel laskavými slovy. Bohužel letos Neeme na festivalu chyběl. Krátce před jeho začátkem se po uklouznutí zranil a koncerty sledoval díky přenosům festivalové televize na nemocničním lůžku.
V minulosti se přijeli do Pärnu zdokonalit mimo jiné čeští dirigenti Petr Popelka, Marek Štilec či Nikol Kraft. Už podruhé se Järvi Academy zúčastnil i Jan Sedláček, letošní debutant Pražského jara. „Järvi Academy pro mě byla zásadní zkušenost, vykročení do nového světa. Jako každý mladý dirigent jsem v sobě měl zakotvenou určitou rivalitu a v Pärnu mě překvapilo, jak si všichni nezištně drželi palce a byli jako jeden tým. Kurzy v Pärnu mi přinesly spoustu zkušeností, Paavo Järvi mi pomohl oprostit se od dirigentského schématu taktování a hledat hlubší smysl hudby, zaposlouchat se a umět ukázat ve správný okamžik to podstatné,“vzpomíná na svou loňskou účast Jan Sedláček. A co považuje za letošní benefity? „Především to, že jsem měl možnost dirigovat na třech koncertech, z toho dvakrát finální větu. Ocenil jsem poznání jiných dirigentských škol a prohloubil jsem to, co jsem se tu loni naučil. Také jsme hodně pracovali na umění drobnokresby,“ pochvaluje si mladý dirigent, který vystoupil i na závěrečném koncertu Järvi Academy, na němž se zápalem a jistotou řídil čtvrtou větu z Brahmsovy Symfonie č. 3 F dur.
Efektní a vnímavá interpretace Pärta
Do Pärnu jsem přijela až několik dní po začátku festivalu, avšak včas, abych stihla páteční vystoupení ansámblu Nordic Pulse vedeného Kristjanem Järvim. Orchestr je složený z hráčů dřívější Baltic Sea Philharmonic a navazuje na ni komplexním hudebně-vizuálním tvarem podpořeným světelným designem, choreografií, kostýmy i čilou komunikací Kristjana s publikem. Soubor narušuje hranice běžného orchestrálního zvuku amplifikací některých nástrojů.
Na pátečním programu bylo šest známých Pärtových skladeb Spiegel im Spiegel, Da Pacem, Swansong, Fratres, Vánoční ukolébavka a Ukuaru Waltz, které doplňovali další autoři od Bacha přes Mahlera a Coldplay až po členy kapely. Ve více než hodinovém toku hudby skladby plynule přecházely jedna v druhou, ohraničené pouze odlišnou barvou světel. Nezkušený posluchač byl vděčný za záchytné body, třeba v podobě velmi tvůrčím způsobem zahraného Mahlerova Adagietta, ve výsledku však nešlo o to, identifikovat jednotlivé skladby, ale vnímat tvůrčí odrazy, spojující myšlenky, obsah. Bylo zajímavé slyšet, jak Pärtovy skladby ční nad ostatními. Přes všechnu efektnost a snahu vyvolat až transcendentní zážitek jsem se začala těšit na další provedení Pärtových skladeb v průběhu festivalu. Kristjan je však obrovským miláčkem estonského publika a nadšení posluchačů neznalo mezí.
V sobotu 19. července se konal zahajovací koncert Estonského festivalového orchestru. Na programu byla díla Arvo Pärta (La Sindone a Silhouette), estonská premiéra Hobojového koncertu Desert Wind Erkki-Svena Tüüra a Suita z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského. Poprvé naživo slyšená Järviho interpretace Pärtových skladeb mě velmi zasáhla. Vnímavý orchestr vedený novým koncertním mistrem Benjaminem Bakerem tvořil Pärtovu hudbu teď a tady, vznikala před našima očima a ušima. V La Sindone, inspirované turínským plátnem s údajným otiskem Kristovy tváře, si člověk uvědomil, jakou roli hraje u Pärta timing, pauzy a zámlky, kontrasty mezi mysteriózním ztišením a dramatickým vzepětím. Vyzdvihuji výborný výkon cellisty Thomase Rugeho (vedoucího skupiny violoncell v Mnichovské filharmonii) v druhé části skladby.
Při Hobojovém koncertu nedýchali jak diváci, tak hobojista
Erkki-Sven Tuür napsal Hobojový koncert pro Kaleva Kuljuse, mimo jiné vítěze soutěže Pražské jaro v roce 2001. Nesmírně těžkou skladbu s různými tóny, zvuky, efekty a mikrotonalitou zahrál Kuljus s lehkostí a virtuozitou, oslnil vlastní doslova dech beroucí kadencí – „Hobojista nepotřebuje dýchat,“ pronesl s úsměvem po koncertě. Široké škály tónů – kultivované i drsné, ironické, šklebící se – i různé výrazy a techniky přispívají k proměnám posluchačových představ a vnímání energie a zklidnění. Jako přídavek zvolil Kuljus volnou větu z Bachova Hobojového koncertu d moll.
Křídla Stravinského Ptáka Ohniváka se rozevlála nad hudebním sálem, tolik barev a proměn dynamiky je zřídka k slyšení, pekelný Kostějův tanec v podání EFO omračoval, Paavo Järvi podněcoval hráče ke stále rychlejšímu tempu a vřavě, po které, následovalo ztišení, díky němuž vynikl krásný zvuk hlubokých smyčců, až neuvěřitelná pianissima a nádherná sóla klarinetisty Matta Hunta, fagotistky Amy Harman a hornisty Aleca Franka- Gemmilla. Závěrečné velkolepé fortissimo zaplňující celý sál, a přitom neohlušující, přinutilo obecenstvo okamžitě vyskočit ze sedadel a dlouho aplaudovat. Paavo Järvi dokáže dělat muziku nepompézně, zato zábavně.
Hudba občas až doslova vykreslovala realitu
Výborné sobotní provedení Ptáka Ohniváka získalo den poté ještě větší energii, rychlejší tempo, svěžejší barvy (pokud to vůbec bylo po prvním provedení představitelné), Paavo Järvi doslova čaroval. Vedle Stravinského zazněla díla Arvo Pärta (Tabula rasa a znovu Silhouette) a premiéra skladby Oriri estonské skladatelky Elis Hallik. Na první poslech vznikl dojem neuspořádanosti, chaosu, znepokojujícího prožitku. Rozsáhlé zvukové plátno bylo vytvářeno ostrými smyčci, širokým aparátem perkusí a plně znějícími dechy. Při druhém poslechu z televizního přenosu však ona neuspořádanost začala dávat smysl, návraty v paměti i představy budoucnosti, jež zmínila autorka v doprovodném textu, se poskládaly do živé, pulzující hudby.
Skladbu Silhouette inspirovanou Eiffelovou věží věnoval Arvo Pärt Paavu Järvimu a ztvárnil v ní paralelu mezi spojením jednotlivých dílů ocelové konstrukce a stavebními prvky hudební kompozice. Až kovově čistá struktura skladby založená na stylu tintinnabuli je odlehčená tanečními motivy, prostoupená vzdušností pizzicat odkazujících na dynamické oblouky Eiffelovy věže a v kontrastu k tomu smyky smyčců připomínají pevnou základnu stavby.
Jedno ze zásadních Pärtových děl Tabula rasa zaznělo v živém provedení se strhující silou, houslisté Hans Christian Aavik a Mari Poll uhranuli kvalitou tónu, intonací, souhrou a souzněním. Hans Christian Aavik je estonskou houslovou superstar. Vítěz Soutěže Carla Nielsena v roce 2022 je všestranný, umí zaujmout jako sólista i komorní hráč (hraje v duu se svou ženou, klavíristkou Karolinou, společně pořídili i nahrávku pro Deutsche Grammophon), je výborným lídrem komorního ansámblu. Během interpretace Pärta byli všichni hráči včetně dirigenta zcela ponořeni do Pärtovy hudby, velmi silně vyzněl závěr s postupným umlkáním smyčců (zůstávají jen violoncello a kontrabas hrající v pianissimu téměř až do neslyšitelnosti). Hluboké ticho přetrvávalo i dlouho poté, co dirigent spustil ruce, jimiž takřka minutu udržoval spojení každého se sebou samým i všech posluchačů navzájem.
Následoval promyšleně zvolený přídavek – něžná Pärtova ukolébavka Kuss-kuss kalike, která posluchače opatrně vrátila zpátky na zem. Je štěstí i výsada slyšet kompozice Arvo Pärta přímo u zdroje. Paavo Järvi ví přesně, co skladatel zamýšlel, sólisté na Pärtově hudbě vyrůstali a měli možnost s ním mnohokrát věci konzultovat. Tento koncert řadím k těm nezapomenutelným.
Den přeplněný koncerty
Pondělní koncertní maraton začal již dopoledne, kdy na tříhodinovém koncertě vystoupili posluchači instrumentální akademie. Zaujali mě především hráči na dechové nástroje, zejména flétnistky měly vysokou úroveň, zvukově zajímavá byla souhra čtyř fagotů a kontrafagotu, na vysoké úrovni zahrála Franckovu Houslovou sonátu A dur Mika Cichon. Pedagogové instrumentální akademie se představili na večerním koncertu v zaplněném kostele svaté Alžběty. Zaujal Pärtův Spiegel im Spiegel, úprava pro saxofon a klavír otevřela zase jiné zvukové souvislosti. Hráli Arno Bornkamp (saxofon) a Lea Valiulina (klavír). V Brahmsově Sextetu č. 1 B dur si na cello zahrál i Vilém Vlček, který byl pozván, aby v instrumentální akademii prověřil své pedagogické schopnosti. Mimochodem, bylo až překvapující, jak hojně navštívené všechny koncerty byly. Na ty orchestrální, dlouho předem vyprodané, přijížděli posluchači až z Talinnu, ovšem každý večer jsem v tomtéž autobusu potkávala místní lidi, kteří mířili na festivalové koncerty. Pro mě to byl důkaz, že hudební festival je stabilní součástí letního života města.
V sedm večer přišel další vrchol festivalu, o který se postarali hudebníci z Estonské nadace hudebních nástrojů. V první půlce zněla hudební koláž z děl Pärta, Tüüra, Bacha a Glasse, avšak toto konstatování skutečnost nevystihuje přesně. Podstatný byl dramaturgický oblouk od Pärtovy Summy přes Tüürův Illusion k Arii z Goldbergových variací, která vytvořila pomyslný vrcholný bod, z něhož se postupně sestupovalo s doprovodem čtvrté věty z Glassova Smyčcového kvartetu Mishima a Tüürova Action k očistné Pärtově Silouan’s Song. Čtrnáct hudebníků bylo skvěle sehraných, naladěných na stejnou vlnu, opět musím zmínit Hanse-Christiana Aavika, který byl lídrem souboru a svou hrou a nasazením strhnul i ostatní výborné hráče (zaujali violistka a violoncellista Theodor Sink). Úpravu pro smyčce Musorgského Obrázků z výstavy od Jacquese Cohena jsem nikdy neslyšela a musím potvrdit, že si nezadá s Ravelovou úpravou. Barvy jednotlivých smyčcových nástrojů se nádherně prolínají, hráči jí dodali potřebný dramatismus i nadhled.
Noční koncert byl v režii Pärnského městského orchestru a dirigenta Henriho Christofera Aavika (starší bratr zmiňovaného houslisty). Na programu byli významní estonští skladatelé Veljo Tormis, Eino Tamberg, Heino Eller, Lepo Sumera, Eduard Oja, Eduard Tubin a Arvo Pärt, jehož Symfonie č. 1 „Polyfonická“ se pro mnoho z nás stala objevem. Absolventská práce z roku 1963, kterou v premiéře o rok později dirigoval Neeme Järvi, je významným avantgardním dílem, jako první v estonské hudbě užívá dodekafonii. Skládá se ze dvou částí, Kánonu a Preludia a fugy, odkazujících ke kontrapunktu a polyfonii. Kromě poznání Pärtovy symfonie byl tento večer pro mě důležitý i z jiného důvodu: předestřel mi charakter estonské hudby v její zamyšlenosti, zádumčivosti, nostalgičnosti a kráse mnohotvárných zvuků.
Skutečná hudební slavnost
I v úterý čekaly na posluchače dva koncerty. V podvečer vystoupil v ortodoxní katedrále Proměnění Páně uznávaný estonský sbor Vox Clamantis (umělecký vedoucí Jaan Eik Tulve) s vokální duchovní tvorbou Arvo Pärta (opět jinak slyšená Silouan’s Song). Samostatně znějící, vzájemně se prolínající nebo na sebe navazující ženské a mužské hlasy zaplnily prostory katedrály. Podnětná byla interpretace Pärtových Sieben Magnificat-Antiphonen, založených na antifonách římskokatolické liturgie zpívaných před Štědrým dnem. Pärt je zkomponoval ve stylu tintinnabuli, každý ze zpěvů má jinou dynamiku, tempo a strukturu, které k sobě obracejí pozornost posluchače, jenž je omámen čistotou hlasů a zpěvu bez jakýchkoli ozdob. Pärtova díla proložená gregoriánskými antifonami a pracemi Heleny Tulve a Riho-Eska Maimetse v podání estonského sboru ve mně zanechala asi nejsilnější duchovní zážitek. Ostatně, tak to mělo být.
Na hlavní večerní koncert jsem se velmi těšila. Byl to tradiční „komoráček“, na němž vystoupili členové EFO. Velmi dlouhému koncertu se dvěma přestávkami vévodil závěrečný Sextet C dur pro klavír, housle, violu, violoncello, klarinet a lesní roh Ernsta von Dohnányiho s excelentními prvními hráči svých skupin Kärt Ruubel (klavír), Emmou Yoon (housle), Chrisem Rodgersem-Beadlem (viola), Benjaminem Nyffenegerem (violoncello), Mattem Huntem (ten nejzpěvnější klarinet, co jsem kdy slyšela) a Alecem Frankem-Gemmillem (delikátně jemný, intonačně neomylný lesní roh). K vytvoření silného zážitku však toho bylo mnohem víc: zběsile virtuózní Trio per uno Nebojši Jovana Živkoviče v podání perkusistů orchestru Heiga Rosina, Adama Jeffreye, Lauri Metsvahiho a Xavi Castelló. Slavní Pärtovi Fratres interpretovaní cellovou skupinou EFO čiKuchyňská revue Bohuslava Martinů, jejíž provedení bylo hráči věnováno oblíbenému členu EFO, houslistovi a violistovi Peterovi Zelienkovi, který vloni tragicky zemřel a v Pärnu citelně chyběl.
Přestože jsem Kuchyňskou revui slyšela několikrát v podání českých interpretů, musím uznat, že Signe Somer (klarinet), Amy Harman (fagot), Vladislav Lavrik (trubka), Artur Podlesny (housle), Thomas Ruge (violoncello) a Kärt Ruubel (klavír) bezezbytku pochopili vtipnou nadsázku díla a s rozkoší se pohybovali mezi klasikou, jazzem a charlestonem. Na závěr si nechávám vystoupení koncertního mistra EFO Benjamina Bakera, který s violistou Benjaminem Roskamsem a vynikajícím estonským cellistou Theodorem Sinkem zahráli skladbu současné autorky Saliny Fisher Mata-Au. Baker je anglický houslista pocházející z Nového Zélandu, který se věnuje jak sólové, tak komorní hře. Vzhledem k tomu, že je to nejen vynikající hráč, ale i sympatický a komunikativní chlapík, fungovalo jeho vedení tělesa na výbornou.
Závěrečné dva večery ve čtvrtek a v pátek 24. a 25. července opět patřily Estonskému festivalovému orchestru a Paavu Järvimu, který k sólovému vystoupení pozval lotyšskou varhanici Ivetu Apkalnu (čtvrteční koncert) a norskou houslistku Vilde Frang (hrála v pátek). Oba koncerty byly skutečnou hudební slavností, na které se hrálo s radostí, potěšením a láskou. Na obou zazněly dvě skladby Arvo Pärta, ve čtvrtek Swansong (2013), kterou Paavo Järvi premiéroval v Pärnu s EFO v roce 2015, a Für Lennart in memoriam (2016), nádherná hudební modlitba, kterou si u Pärta objednal bývalý estonský prezident Lennart Meri. Skvostným zvukem oplývající varhany v koncertní síni rozezněla Iveta Apkalna v Poulencově Varhanním koncertu g moll. Hvězdná sólistka patřící k nejlepším varhaníkům na světě vystupovala s většinou významných evropských orchestrů, v současnosti je titulární varhanicí hamburské Labské filharmonie. Její virtuozita, zběhlost prstů, pohyblivost nohou, práce s časem i volba rejstříků byly obecenstvem bouřlivě aplaudovány, jako přídavek zahrála Pärtovo niterné Pari Intervallo.
Večer vyvrcholil až neskutečně zahranou Symfonií č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena. Přístup Paava Järviho k Beethovenovi je dobře znám z jeho nahrávek, vyslechnut naživo však jeho Beethoven zanechal nesmazatelný dojem a určité sekvence symfonie zněly v hlavě ještě mnoho dnů po skončení festivalu. Už jen výstavba symfonie s attacca připojenými větami, znějící jako jednolitý proud hudby valící se ve vlnách na posluchače, tu ozdobený překrásně povedenými sóly hoboje, klarinetu, flétny či fagotu, tu povlovně přecházející od velejemného pianissima k burácivému, avšak nikoli ohlušujícímu fortissimu. To vše se děje za velmi rychlého tempa, ve kterém se neztratí jediná nota smyčců nebo dechů. Byl to Beethoven famózní, neuvěřitelný, po jeho závěru se ve mně mísily pocity absolutního hudebního štěstí a lítosti nad tím, že cosi krásného končí… Večer zakončil Valčík Lepa Sumery k animovanému filmu Spring Fly jako přídavek.
Interpretaci Houslového koncertu nešlo nepropadnout
Podobné pocity doprovázely i páteční závěrečný koncert, kde se zopakoval ohňostroj Sedmé symfonie, Beethoven však navíc ožil i v rukou houslistky Vilde Frang, která hrála jeho Houslový koncert D dur způsobem, kterému nemůžete nepropadnout. Inteligentní interpretace byla promyšlená a ztvárněná do posledního detailu – veškeré pauzy, rubata, zářivě křehké vysoké tóny, něha a současně nevyčerpatelná energie prosakovala neokázalou hrou houslistky. Pozorný Paavo Järvi ji empaticky podpořil, v potřebných místech tišil orchestr na minimum, aby se prosadily Vildiny stradivárky. Ozdobou provedení byla kadence, kterou Beethoven napsal původně pro vlastní klavírní koncert ve stejné tónině, pro vlastní potřebu jej upravil houslista Wolfgang Schneiderhan. V invenční kadenci si na své přijde i tympánista!
V úvodu závěrečného koncertu zazněla premiéra další mladé estonské skladatelky Alisson Kruusmaa, pomalu plynoucí, zamyšlené Valse lente. Za zmínku stojí, že v této skladbě a v houslovém koncertu zasedla v orchestru česká fagotistka žijící v Berlíně Michaela Špačková, pozoruhodná mladá interpretka, kterou lákají jak překračování hranic klasické hudby, tak návraty k ní.
Beethovenova symfonie byla zarámována dvěma skladbami Arvo Pärta – ikonickými Fratres a neméně proslulým dílem Credo, na jehož provedení se vedle EFO podílely tři sbory: Estonský národní mužský sbor, Dívčí sbor Ellerhein a Sbor absolventek Ellerhein. Přiznávám, že jsem si nedovedla Credo po strhující Sedmé představit, ale fungovalo to náramně. Síla a hloubka díla, jeho přesah a vynikající interpretace z něj učinily závěr festivalu, na jaký se nezapomene. Koncert trval více než tři hodiny, jako přídavek nemohlo zaznít nic jiného než něžná Pärtova ukolébavka zazpívaná dívčím sborem.
Festivalem to neskončilo
V průběhu festivalu, mezi zkouškami a večerními vystoupeními, nahrával festivalový orchestr s Paavem Järvim CD, které vyjde v září u Alpha Classics. Budou na něm výhradně skladby Arvo Pärta, jež Paavo Järvi dosud nenahrál, s výjimkou Fratres a Cantus in memoriam Benjamin Britten, které se na CD rovněž objeví. Můžeme se těšit na referenční interpretaci raných i zralých Pärtových děl Silhouette, La Sindone, Swansong, Credo, Da pacem Domine, Für Lennart a Mein Weg. Pärtova hudba rovněž zazní na koncertech podzimního turné Estonského festivalového orchestru ve Vídni, Curychu a Hamburku (18.–20. října) a 23. října v newyorské Carnegie Hall.
Letošní 15. ročník Hudebního festivalu v Pärnu byl mimořádný. Nejen každodenní hudební přítomností nejslavnějšího estonského skladatele, jehož skladby byly součástí všech koncertů, ale i trvalou pospolitostí, srdečným přátelstvím a milou družností všech muzikantů, mezi nimiž nepanovaly rozdíly v hierarchii. Na to se totiž v Pärnu nehraje.
Comments